Posledni Faira

Kapitola 1.

„Dost! To stačí.“
„Nedělej se. Cely večer mě provokuješ, tak snad mam právo!“ vysoký muž s tmavými vlasy šel čím dál tím blíž ke mě. Začínal si rozepínat příklopec.
„Řekla jsem...“ než jsem stačila doříct větu, jeho jazyk se propletl s mym, držel me pevně, abych se mu nevyklouzla, ale ve chvili jeho nepozornosti jsem ho kousla, on povolil moje sevření a ja se snažila uniknout. Už jsem chmatala po klice, když mě jeho ruku zastavila, přitiskl mě ke zdi a začal si užívat svojí nadvlády nademnou. Cítila jsem jeho jazyk a já měla chuť se propadnout do země. Byl v dobre blizkosti, aby to schytal do svych partii, nevahala jsem, během vteřiny jsem koleno vykopla, nestarala jsem se o nic jineho než zmizet z mistnosti.
„Ty krávo!“ jeho zuřivost se stupňovala, nechapala jsem jak po mém kopu běží za mnou. „Počkej až tě chytím! Budeš litovat!“ zastavil se a začal se děsivě smát.
„Dost!“ zakřičela jsem ze spánku, postel jsem měla propocenou.
„Lauro, Lauro. Šššš, to je jen zly sen.“
Celá jsem se třásla než jsem si uvědomila, že jsem se vzbudila a probudila jsem i svého bratra.
„Už jsem tě opět vzbudila. Omlouvám se.“
„Nic se neděje. Zdál se ti znovu ten sen?“
„Ne ne. Bylo to úplně o něčem jiném. Byl tam jeden chlapek a chtěl mě,...no chtěl mě...“
„Neboj se, jsem tu s tebou a ten chlapek byl jen výmysl. Chceš abych tu zůstal než usneš?“
„Běž si lehnout. Ty se taky musíš vyspat. Budu si broukat písničky a snad usnu.“
„Dobře, ale kdyby se cokoli dělo, tak mě zavolej.“ bratr odešel z pokoje a ja se pokusila znovu usnout. Jenže jak jsem zavřela oči, viděla jsem jeho obličej, jeho oči i ten strašlivý smích. Broukala jsem si písničky a pokoušela jsem se nemyslet na nic jineho než na spánek.
Moje město bylo tajemné. Mělo přísmá pravidla a ten kdo je nedodržel, byl přísně potrestán. Většina zásob byla dovážená ze širokého okolí a ne vždy bylo čerstvné. Stařešiny v našem městě byly vskutku vzácné. Většina lidí umírala na hladomor, přepracování či na prostou nemoc na kterou neměli lidé finance, aby si mohli pozvat k sobě domů doktora. Na polích sice rostlo obilí, ale buď chyběla voda , aby se obilí mohlo napít nebo schořelo na prach. I ovocným stromům se moc nedařilo, málokdy na stromech dozrály plody, a když dozrádly, městská vrchnost nám vše odepřela nebo jej prodávala za vysoké ceny a ty si mohla dovolit jen opravdu bohatší rodina. Já do takové rodiny patřila jen papírově, citově ani omylem. Mě a mé dva bratry si nás rodina Prostých adoptovala před pěti lety. Můj mladší bratr zemřel před třemi lety na mě neznámou nemoc. Celé dny probrečel než konečně mu doktor na mou prosbu dal lék na rychlý a bezbolestný spánek. S panem doktorem jsme se znali dlouho, a tak mé žádosti vyhověl. Nikomu však můj bratr nechyběl, všechen jeho majetek byl dán dalšímu našemu nevlastnímu bratrovi. Zdědil jeho oblečení, pokoj i hračky. Jmenoval se Tanis, měl hmědé oči a vlasy rovněž. Byl o něco mladší než můj zemřelý bratříček. Naše matka byla ba hranici mládí a stáří, mohlo ji být kolem padesátipěti lety. Měla našédlé vlasy a podle vrásek se dalo rozeznat, zda je naštvaná či dobře baladě ná, což u ní znamenalo, jemnější tresty. Dnes když jsi mě zavolala, její vrásky na čele byly značně viditelné.
„Volala jste mat...paní.“ nikdo ani jení vlastní dcera ji nemohla říkat matko, a když ji tak někdo omylem řekl, byl potrestán třemi ranami rákoskou přes prsty.
„To ti to trvalo.“
„Omluvte mé zpoždění.“
„Zpoždění není teď tak podstatné jako to, na co se tě chci zeptat. Řekni je ti patnáct, nemýlím-li se. Doneslo se mi, že jsi souložila s mužem.“ napřímila se a ohlušujícím hlasem pronesla „Je to pravda!?“
„Nesouložila. To vám přísahám.“
„Přísaha pro mě nic neznamená. Jedtli mi lžeš a to, že se to prokázat může, budeš pykat.“ šáhla po telefonu a zavolala jednu služebnou. „Sáro, přiveď porodní bábu.“ Když paní matka vyslivila, aby Sára přuvedla pirodni bábu, měla jsem knedlik v krku. Když jsem chodila ješte do školy, dívky vyprávěly o tom, jak je to bolelo, jak to bylo studné roztáhnout nohy před úplně cizí ženu, ale nemohla jsem se tomu vyhnout, to by pak moje paní matka měla za to, že jsem cizoložnice. „A abych nezapomněla, mám pto tebe bohatého nápadníka, svatba je podepsaná, a jestli se prokáže, že již nejsi panna, bude to tvoje ppznamenání na celý život a tvůj budpucí choť s tebou podle toho naloží.“ madam ztichla tehdy, když uslyšela kroky po schodech. Ve dveřích se objevila služebná Sára s porodní bábou. Porodní bába mě vyzvala, abych si svlekla oděv a položila se na stůl, pité poprosila Sáru a paní matku, aby my držely nohy. Já, úplně nahá jsem ležela na stole, nohy mi vysely ve vzduchu a slyšela jsem jak si porodní bába omývá ruce, přistoupila blíž, prohmatala mi podbřišek a pomalu šla rukama k mojí nikým neproskoumané jeskyňce. Chvěla jsem se strachy a pak jsem to ucítila, úplně jsem ztuhla, a proto mě to možná bolelo víc. Z mého pohledu to trvalo snad věčnost, ale ve skutečnosti jen pár minut.