Posledni Faira

Kapitola 15.

*DEN, KDY NASTAL ÚPLNĚK

Vše bylo v plném proudu. Všechny ženy vařily, leštily své zbraně a na konec deset dívek pracovalo na mě. Umyly mě, vydrbaly špínu z trénování, namazaly mi nezhojená záda, oblékly do slavnostního oděvu. Byla jsem celá v zeleném a na hlavu mi byla dána koruna podobná jelením parohům. Pomalu se blížila noc, úplněk byl téměř zcela vidět. Ti kteří se chtěli ucházet o mojí ruku, byli již všichni za vesnicí ve vlastních táborech. Byla mi dána maska a mohla jsem vyjít ze svého domu spolu s ostatními bojovnicemi. Cestou, kterou jsem měla jít, byla osvětlena loučemi. Muži byli přichystáni a čekali jen na mě u ohniště,.kde budou pozorovat mojí korunovaci a já poté boj o moji ruku. Korunovace začala. Já si sedla na svůj trůn, po ruce mu byly namalovány ornamenty značící písmena. Jako poslední mi byla dána dřevěná hůl s krystaly na vrchu, které při úplňku zářily. Jednu celou ruku mi potřely jelení krví a tímto jsem byla oficiálně poslední fairou. Všichni předemnou poklekli a spuboj mihl začít. Spočívalo to v lukostřelbě, souboj pěstí a ulovení jelena. Na začátku jich bylo deset, při lukostřelbě vypadli čtyři uchazeči, v pěstním souboji tři a poslední tři měli za úkol zabít zmiňovaného jelena co nejrychleji než ti ostatní, jelen byl jeden, tak neba šance, že by někdo podváděl a ulovil jiného. O moji ruku bojoval, jeden vysokej, svalnatý blonďák, řekla bych původem viking. Další byl celý potetovaný, svalnatý, rychlý a vlasy žádný. Poslední bojovník byl též silný, jeho vlasy byly hnědé, měl krátké vousy od ucha k uchu a velikostmě asi stejně jako bratr Petr. Všichni jen čekali, kdo přijde jako první, byla naprostá tma. Vycházelo slunce, červánky se malovaly jako když malí5mř kreslí na plátno, v tu dobu byla vidět jedna silueta mužské postavy jak nese jelena. Byl to ten s vousama, ten s hnědými vlasy. Jelena mi dal k nohám a přísahal mi věrnost, vzal mi ruku a políbil mě. Od ted do doby než budu připravena, mohl zůstat ve vesnici, ale museli jsme nosit masky, aby jsme jeden druhého neviděl.
Moje léčitelky mě prohlížely téměř každý den a vždy řekli, že ještě pár dní. Po dvanácti dnech, však řekly, že je čas. Dnes večer splodím příští fairu. Ale, co když to bude chlapec? Ta myšlenka mi nedala, a tak jsem se šla zeptat Algaris.
„Doufejme, že to tak nebude, ale pokud se to tak stane, bude dán svèmu otci, ten je povinen neříct, kdo je jeho matka, nebo on i dítě zemře.“ Odešla jsem do své chatrče. Bojovnice připravovaly lóže v jeskyni, kde jsme měli počít. Nastala noc, cesta opět svítola pochodněmi až k jeskyni, kde mi sundaly bojovnice plášť bílí jako sníh pod kterým jsem byla nahá a celá pomalovaná modlitbami a požehnáním v keltském jazyce, který uměly jen keltské kněžky. Kráčela jsem samotná dál a dál. Postel byla celá z kožešin všelijakých zvířat. Uslyšela jsem zamnou kroky, jak ke mě pomalu přistupují. Jeho ruce se mě dotkly na mých ramenech a pomalu sjížděly až dolu ke kotníkům. Algaris mi to vysvětlila,zak že zo znamená je mi ctí. Vzal mě do náruče, položil na postel, psty mi draždil pištěváček a přitom mě zuřivě líbal. Když zjiatil, že jsem mokrá, rozráhl jsem nohy, aby do mě mohl vklouznout. Zašeptal mi do ucha.
„Vidíš, stejně jsi moje. Přesně tak jak jsem ti to říkal ve snu. Sice ti nevidím do obličeje, ale stalo se to tak, jako v tom snu. Poddalases mi ve vlastním domě a už mi nesmíš utéct, jinak víš co by se stalo a nesmíš mluvit. Já jakožto zvůj milenec na nednu noc, to právi mám. A uvolni se, neboj budu mírnější než v tom snu.“
Matka měla pravdu, vše co se mj zdá, se stane ať už tak jak se mi zdálo, nebo trochu jinak, ale vždy mám sílu to nějal změnit. Stejně jako teď. On mi nesmí ublížit, nebo ho pidříznou a to on nechce. Jsem paní svého osudu.