Vampire desire

Probuzení upíra- Part 2

  Svírám polštář a pomalu usínám, mé tělo těžkne, nedokážu pohnout ani brvou... V hrdle mám pachuť krve a to jsem ji přitom ještě ani neochutnala žaludek se mi svírá a těžkne. Silou tisknu polštář k sobě, najednou mi projede tělem strašná bolest. Zanedlouho ústava. Určitě je to jen z toho, že mi vypil až moc krve.
Proč jsem vlastně přežila...

,, Kam mě to táhneš otče?! " vyjehnu na něj a on se směle podívá.,, Co máš s Kanou?",, Co bych s ní jako měl mít, dává mi jen krev a to je snad účel ne?"  Je to dost divné, co mu zas přelítlo přes palici.,, Musíš se vrátit na oslavu, všichni na tebe nedočkavě čekají." Ah, byl jsem tak strašně zaneprázdněný myšlením na Kanu, že jsem úplně ztratil ponětí o čase. Utíkám zpět na zahradu a všem se omlouvám. Docela mi to zkazilo plány, poněvadž jsem chtěl být chvilku sám s Kanou. Jen já a ona, chtěl jsem jí vše říct, ale asi není ta správná doba. 

Šlechtici všech rodů se skvěle baví a já stále myslím na Kanu. Její neodolatelné azurově modré oči a krása diamantu mě nezanechává chladným. Známe se už deset let, už od první chvíle co jsem ji viděl, jsem cítil něco neobvyklého. Pouto, které mě s ní spojuje... 

Párty se pomalu chýlí ke konci, hosté odjíždí a já se sotva doplazím po schodech do pokoje. Otevřu dveře a Kana schoulená do klubíčka spí na kraji postele. Sednu si opatrně k ní, abych ji nevzbudil. Taková nevinná tvář. Pohladím ji po vlasech a po tváři tak, bledá co se jí asi zdá? Povzdychnu si a ulehnu k ní do postele. Přikryji ji a políbím na tváři. Kéž bych mohl říct co cítím, ale otec mi výslovně zakázal mít něco s lidskou bytostí, nedokážu si pomoct, ale mám takový silný pocit, že ona je něco víc než člověk. 

Skoro celé tři hodiny pozoruji její spící tvář. Zničeho nic se na mě otočí a přitiskne na moji hruď. Mám pocit, že jsem asi celý zrudl, jako rak.  Přitulím se k ní a usnu...

Měla bych už vstát, ale nechce se mi... Snad ještě pět minut... Po krku mi přejede studený prst. Celým tělem mi projede husina a rychle vyskočím do sedu. ,,Dobré ráno klenote." šibalsky se usměje. A já si dám vece na hruď. ,,Moc vtipné." Nastavím krk a chtíc nechtíc řeknu: ,,Dobrou chuť, ať vám snídaně chutná pane." Zakousne se do mě. Dnes si vzal jen trošku. ,,Co se děje, to už vám moje krev nechutná?" ,,Tak to není jen nemám moc velký hlad, protože jsi mě uspokojila natolik, že jsem do teď nasycen." Oblékne si jeho oblíbenou černou košili a znova někam zmizí. 

Dnes má hodně práce, takže se za ním budu muset stavit do jeho kanceláře. Vstanu z postele a zamířím si to do kuchyně. Krev z krku, přestala téct, takže je to v pohodě. V kuchyni už stojí Mia, která mi udělala snídani. ,,Tak jak jste se vyspala Kano? Slyšela jsem, že jste byla s mladým pánem jako jeho umění." ,,Dobré ráno Mio, ano byla jsem přinucena." Sepnu si vlasy do culíku a jdu snídat.

Dojím a zamířím si to na zahradu, kde musím uklidit, po včerejšku. Není tam toho moc asi za dvě hodiny to mám hotové. Jako další musím jít nakrmit Mikiho, přeci jen měl ráno málo. V dáli se blišťí jakési světýlko.  Hned ale zmizí asi to byl odlesk z nějakého zrcátka, nebo tak něco. Moc se o to nezajímám, protože je to normální. 

Dojdu ke kanceláři, otevřu dveře, vejdu a za kopou papírů nacházím Mikiho. ,,Copak tu děláš?" zeptá se s úsměvem. ,,No je půl druhé, takže ti přišlo jídlo." zachechtám se tomu co jsem řekla a posadím se mu na klín. Olízne si rty a zakousne se. Dívám se z okna, tím se rozptyluji, abych tolik nevnímala tu bolest. Znovu jsem zbystřila to světýlko v dálce. Strašně rychle se přibližovalo. Strčím do Mikiho, který spadne na zem a něco mě zasáhne do ramen. Syknu bolestí a kulka, která mi zůstala v těle začíná hořet. Bolí to jako čert. Mé oči zrudnou a ze dveří se vynoří hromada vojáků v uniformách. 

Mávnu rukou a vytasím dlouhý meč. Najednou se octnu za nimi. Na stěnách je spoustu krve, když ucítím chuť krve, mé oči znovu zmodrají. Podívám se za sebe, všude krev, těla prořezaná čepelí meče, jenž držím v ruce. Po tváři mi steče slza, přejedu si jazykem po zubech a narazím na ostré špičáky. Klesnu dolů na kolena, meč spadne na zem, zpěv padající čepele zní celým pokojem. Ruce si přiložím na tvář a tiše pláču...

Co se děje? Odstrkává mě od sebe, tentokrát do mě strčí až moc, padám na zem a jí sejme stříbrná kulka. Přepadne přes stůl, vstane a její azurově modré oči nabudou rudé barvy.  Na obloze se z nenadání objeví  rudý měsíc. V ruce se jí objeví katana, kterou jsem ještě v životě neviděl, má rudou černou čepel, vojáci se na ni vrhnou a ona je rozsápe svým mečem jakoby nic. Otočí se, její oči se znovu zbarví do modra, padne na kolena, čepel padajícího meče se ozývá po celé kanceláři. Schoulí se do klubíčka a tiše pláče. Přijdu k ní a pohladím ji po hlavě...