Experiment

3. Kapitola Sebastian

Další část mého života se odehrává ve výzkumném centru. Bydlím ve dvou místnostech plus koupelna. Dvakrát týdně jsem chodila na zkoumání mě samé, co všechno dokážu a co ON dokáže. Ano ON má jméno Sebastian. On je ten, co způsoboval všechny ty věci. Sebastian je ve mně. Nikdo ho nevidí. Dokonce ani já ne. Mít život s touhle "věcí" je opravdu těžký. Do 10ti let jsem nemohla chodit do školy, ale nakonec jsem přemluvila lidi co mě zkoumají, že už Sebastiana umím ovládat a tak ve škole nic neudělá. Když mi bylo 16let moje kamarádky chtěli jít na koncert jedné rockové skupiny. Hrozně moc jsem prosila Omida (chlapa co mě opatroval a byl něco jako můj nevlastní otec), aby mě tam pustil, ale nechtěl mi to dovolit. Prý, že bych Sebastiana nemusela zvládnout a mohl by někomu ublížit, ale mě bylo 16 a už jsem byla dost stará, abych věděla, jak Sebastiana zkrotit. ,,NE!" řekl Omid. Naštvala jsem se a šla do svého pokoje. Sedla jsem si na křeslo. Chtělo se mi křičet, brečet, kopat a vztekat. Míchalo se ve mně moc emocí. Uvědomila jsem si, že i když jsem ve SVÉM pokoji tak nemám soukromí, tak jsem šla do koupelny, kde v jako jediné místnosti nebyly kamery. Sedla jsem si do vany a začala plakat. Nebrečela jsem kvůli tomu, že nemůžu jít ven, ale kvůli tomu, že jsem si uvědomila, že nikdy nebudu moct žít normální život. Asi ani nebudu mít děti. Nechci, aby taky měli svého "Sebastiana". Byla jsem ze všeho na dně. Podívala jsem se před sebe a uviděla žiletku. Chvilku jsem jen na ni koukala a přemýšlela, ale pak jsem ji popadla a natáhla zápěstí. V tu chvíli mi žiletku Sebastian vyhodil z ruky. Nechtěl mě nechat se zabít. Mít už od všeho pokoj a neřešit žádné problémy. Vybuchla jsem. Začala jsem křičet ,,Nech mě být! Nech mě to udělat!" Složila jsem obličej do klína a začala brečet. Když bylo kolem jedné hodiny ranní rozhodla jsem se, že na ten koncert prostě uteču a nikdo mi v tom nezabrání.

Ahoj, doufám, že se Vám tahle kapitola líbila :).