Hate Roses

1

Vždy jsem dělala spontánní rozhodnutí. Ale z tohoto se už stávala jaká si tradice. Nová škola, nová barva vlasů. Zlomené srdce, zastřihnout. Nová etapa mého já, změnit styl. Jako bych se vždy stávala někým novým po tom, kdy se má „koruna krásy" alespoň trošku změnila. Svým způsobem tomu pořád věřím, a právě proto teď sedím u kadeřnice a přemýšlím, jaký sestřih zvolím tentokrát.

„Nechci to moc krátké, ale chci to tak, aby byla vidět změna." Zavelím a ona mi mezi ukazováčkem a palcem ukáže vzdálenost možného zastřihnutí. Chvíli si prohlížím mé vlasy spadající pod prsa a říkám si, že tuhle délku znají už dost dlouho. Vlastně nebyl důvod je stříhat a barvit. Vše bylo tak nějak v pořádku.

„Delší mikádo." Rozhodnu se nakonec a zavřu oči. Možná proto, že se bojím, že budu vypadat jako naprostý magor, ale z tradice to prostě udělám.

Pokud jste si už na začátku všimli důvodu mého stříhání, tak tentokrát se ten důvod taky nezměnil. Pozorně poslouchám zvuk nůžek a přestavuju si, jak ze mě opadává každá vzpomínka. Jak má hlava bude očištěna od všech těch hloupých řečí, které mi vykládal, když jsem byla nejzranitelnější. Jak ze sebe setřesu všechny dotyky a polibky. Těším se na ten pocit, kdy konečně budu moct říct, že je to za mnou.

Pootevřu víčko a zkontroluji, zda to na mé hlavě vypadá přijatelně. Jo. Není to nejhorší. Myslím, že pokud to nějak přijatelně učešu, nemuselo by to být zlé. Možná to dokonce bude změna k lepšímu, kterou bych ráda uvítala.

Po další půl hodině mi kadeřnice upraví vlasy na pěšinku a usměje se nad svým výkonem.

„Tři stovky." Kývne na mě a natáhne dlaň pro své peníze. Vložím jí bankovky do dlaně, opráším si kolena od vlasů, které mi na ně spadaly a nadechnu se přesně tak, jak to pokaždé mé nové já dělá.

Vykročím pravou nohou ze dveří, protože nechceme s těmito vlasy předejít další hrůze v této mé nové životní etapě. Se vztyčenou hlavou překročím práh a zaklapnu za sebou dveřmi. Z mého důležitého pohledu mě vytrhne zvonění mobilu. Podívám se na displej a všimnu si, že mi volá Amy. Je to jedna z těch kamarádek, která při vás nějakým způsobem stále stojí. Můžete ji říct cokoliv a víte, že vaše tajemství si vezme na sto procent do hrobu. Známe se už poměrně dlouho, proto ji taky nemůžu opustit. Ví toho o mě až příliš.

„Zdar zdar." Ozvu se naším pozdravem a slyším na druhé straně její patrný úsměv.

„Tak jak sis to nechala ostříhat?" Zeptá se nejistě. Dokážu si představit její vystrašený obličej. Vždy dělám spontánní rozhodnutí. Stříhání nebylo spontánní, ale mikádo ano. Děsí ji můj způsob rozhodování. Většina z toho jsou naprosté šílenosti, které se buď nestanou, nebo se aspoň z nich polovina posere.

„Mikádo." Řeknu narovinu. Nikdy totiž nemá cenu chodit kolem horké kaše. Čekání na to, než se člověk vykoktá, mě uvádí do rozpaků a mám možná potom taky chuť tak trochu vraždit.

„Neblázní!" Zakřičí radostí. Abychom si rozuměli, Amy je nadšenec krátkých střihů. Sama však má vlasy až po pas a nemá naprosto žádnou odvahu se jich zbavit.

„Musela jsem." Špitnu a rty se mi zvlní do úsměvu. Přejdu přechod a vydám se k autobusové zastávce. Ještě deset minut. Překroutím očima při pomyšlení, že tady ještě deset minut musím tvrdnout. Nesnáším čekání. Převážně, když je venku nejméně sto stupňů a vy máte pocit, že slunce vás připravuje na váš posmrtný život v pekle. Žádný stínek a ani lavička, kde bych se pohodlně mohla usadit. Výborně.

„Sejdeme se za půl hodiny na lomu?" Zeptá se Amy a já ji odpovím svým Mh, čímž znovu zkontroluju čas, abych se ujistila, že se minutová ručička pohnula aspoň o minutu.

„Paráda." Odpoví a zavěsí.

Lom. Naše místo, kde všechny tajemství a kouř s cigaret je vypouštěn do světa. Vždy vylezeme na samý vrchol, usadíme se na špičku a hodiny mluvíme o našich problémech. Sdělujeme si tajemství a jako správné holky zkrátka drbeme. Samozřejmě nesmí chybět stěžování na postavu, kluky, školu a samozřejmě rodinu. Je to jeden z těch oblíbených časů, které strávíte se svými nejbližšími nad termoskou kávy, kouřením cigarety při stresových okamžicích a společně se necháváte unášet západem slunce, který se ztrácí na protějším kopci. Sedíme tak až do noci a necháváme se unášet okamžikem. Občas večerní vzduch, dobrý rozhovor a obloha plná hvězd dokáže vyléčit téměř každou ránu.

Ahoj :) ... Nějak mi poslední dobou vrtá hlavou dost myšlenek na příběh a rozhodla jsem se konečně něco splácat dohromady. Doufám, že tady budete po celou dobu se mnou. Ať už to čte jeden jediný človíček, moc mi na tom záleží. Tohle je jen takový patrný nákus, tak snad vás aspoň trošku upoutal. Díky moc  a těším se na vás příště u další kapitoly. 

Xx ...Any