Nedefinováno

Předmluva

Příběh, který vám budu vyprávět ještě nemá konec, stále pokračuje i přesto, že ještě úplně nezačal. Budu psát tak, jak mi srdce radí, za každou kritiku i pochvalu budu velice ráda. 

Můj příběh začíná dnem, kdy jsem ještě ne tak úplně rozhodnutá v mých 13 letech přistoupila na to, že začnu vztah s o dva a půl roku starším klukem. Jeho jméno je Luke. Jedna z našich hlavních postav. Moje jméno je Clara. 

Ano, chápu, že si možná řeknete: "Třináct let je moc málo, v té době jsem si hrála s panenkama". A možná máte pravdu, možná jsem neměla přistoupit na to abych se v tak mladém věku zamilovala. A o tomhle ten příběh je, o nejistotě, o věčných otázkách, na které si nedovedu odpovědět pokud neumím cestovat časem, nebo jednotlivými časovými linkami. Což jako pouhá lidská bytost opravdu nezvládnu.

Ale něco na Lukovi bylo, je a bude. Je vychovaný až moc dobře, je to džentlmen, je pozorný, je milý, a hlavně bylo vidět jak moc mě má rád. Než se mi vyznal na autobusové zastávce 10 minut předtím, než jsem měla jet domů jsme se znali jeden rok. Týden jsem tápala, byl to můj kamarád, hodně dobrý kamarád, měla jsem ho ráda, hrozně moc, a proto jsem mu nechtěla ublížit, tak strašně se mi nechtělo říct mu, že ho nechci. Ale to, že ho nechci nebyla tak úplně pravda, mé srdce kolísalo, a tak jsem mu kývla na náš začínající vztah.

Možná by bylo dobré zmínit pár věcí, které jsem řekla na začátku vztahu a možná na ně nejsem tak úplně pyšná. Vždy jsem Lukovi na začátku vztahu říkala například "Neber mě jako samozřejmost nebo ti odejdu" či "Nebudu s tebou spát dokud mi nebude patnáct" a takovéhle věci, které příliš ego kluka panice, který měl přede mnou jen jednu holku nezvedne. Ale na jednu stranu jem ráda, protože jsem mu mohla říct co jak cítím. Není potřeba dál rozebírat části našeho vztahu, do jednoho určitého bodu.

Já i Luke koukáme na anime, japonské pohádky, které ne vždy musí být pohádky, dál to nerozebírám. Na výstavišti v Brně se každoročně pořádá festival, který je zaměřený právě na toto "Anime". Poprvé jsme se s Lukem rozhodli jít o rok později, když mi bylo čtrnáct, líbilo se nám to, takže jsme se připravili jet i za rok, když mi bylo patnáct. narzeniny mám v únoru a ten festival se koná v květnu. I přesto, že už mi bylo patnáct, stále jsem se neměla k tomu začít s ním sex, bála jsem se, tak strašně se bála. týden před festem mě chytla odhodlanost a pocit radosti, byla jsem šťastná, tak jsem se k Lukovi přitulila a lehce zděšeně a vzrušeně vyhrkla "chci to zkusit". Cítila jsem se tak trapně, měla jsem chuť se propadnout pod zem. Nejdříve mě nechápal, ale potom se mě párkrát zeptal jestli opravdu chci a že mu nebude vadit si na mě počkat. Tohle je opravdu věc, které si na něm vážím ze všeho nejvíc, nenutí mě. 

A tak jsme to zkusili. U mě doma, přes skoro papírové dveře, a v druhé místnosti byli moji rodiče. Byli jsme na mojí palandě nahoře (dolní část nebyla, tam byla sedačka), při každém pohybu ta postel vrzala, bylo mi tak trapně. Nebudu vám lhát, moje a jeho poprvé byla katastrofa. Nebudu tu rozepisovat jak to bylo nádherné, bezbolestné a jak jsem si svoje poprvé užila. Naopak, bylo to hrozné. Brečela jsem, nohy se mi bolestí rozklepaly, strašně jsem se bála že začnu krvácet a ušpiním poslet a pak to budu muset rodičům vysvětlovat. Viděla jsem Lukovo bezmocný obličej, jak mi chce pomoct, chtěl přestat, ale já už to chtěla mít za sebou, někdy to přijít muselo a ten čas byl teď. Naštěstí žádná krev netekla, ani jeden jsme si na poprvé moc neužili, dokonce při zkoušení sexu ještě týden poté mě to bolelo, ale čím víc jsme to zkoušeli, tím víc mě to přestávalo bolet a ta neblahá bolest se měnila v docela příjemný chtíč.