Trest

8. Kapitola - Trest

„A co je za porušení pravidel? Nevíš?.. ," Všichni tři se přiblížili a já se posunul dál od nich, až ke zdi „..přece Trest."

Co? To ne. Napadlo mě, že bych se mohl pokusit utéct, ale oni mi stáli přímo v jediné únikové cestě. Začal jsem se ještě víc tisknout na zeď za mnou.
„Měl bys nám děkovat, kdybychom nepřišli, tam ti by ti provedli něco hrozného. Ale my zasáhli v čas. A zachránili zlobivého kluka, co se chtěl vyhnout pravidlům. Takže by nám to měl nějak splatit." Těkal jsem očima z jednoho na druhého. Všichni se nebezpečně přibližovali. Dech se mi zrychlil a situace mě přiměla k zbrklým činům.

„Nechte mě už všichni na pokoji." Zvedl jsem se, vyrazil proti jednomu z nich. Jednu jsem mu vrazil a rychle se chtěl dostat pryč.. pryč od nich. Když už mi svitla naděje, ten co jsem ho praštil, očividně málo, mě vší silou kopl do nohy a já se s křikem skácel k zemi. Chytil jsem se za nohu, kde z jednoho místa pulzovala bolest. Přišli ke mně ze zadu a já jen čekal, co se stane.

„Vstaň!" Křikl jeden z nich, až to rezonovalo v mých uších, pod vlivem strachu jsem strnul a zůstal tak. Kopl mě do zad. Opět jsem zakřičel. Kurevsky to bolelo. „Řekl jsem, vstaň! A potřetí to opakovat nebudu." Do očí se mi nahrnuly slzy. Ale teď jsem nechtěl brečet, byl jsem plný vzteku. Na sebe, nedokážu se ubránit. Pomalu jsem se začal zvedat, snažil jsem se postavit na zraněnou nohu, a trochu jsem zavrávoral. „Agrr tobě to trvá." Řekl ten, co dával po celou dobu rozkazy. Silou mě přirazil na nejbližší zeď a já leknutím vyjekl. Díval se mi do očí a užíval si ten pocit, jaký ve mně vzbuzuje strach. Vysvlékl mi tričko a mé kalhoty nechal volně spadnout k zemi. Trochu ode mě poodešel a začal si mě úchylným pohledem prohlížet. Všiml si mých předešlých modřin a kousanců, tedy práce Hidekiho. I přes mou neochotu mi sundal poslední část oblečení, čím odhalil velké modřiny na vnitřní straně stehen. „Chlapy myslím, že tady máme zkušeného kolouška, ten už má prdélku odpaněnou." Všichni se hlasitě posměšně zasmáli.

„Tak to nepotřebuje žádné něžné zacházení." Ten co byl přede mnou se jen zašklebil a zpoza zad vytáhl želízka. Vystrašeně jsem se na něj díval, co chce dělat. Nasadil mi je a zavěsil řetěz mezi nimi na nějaký výklenek na zdi. Musel jsem se postavit na špičky, abych se udržel v téhle pozici. Ti za ním jen přihlíželi jeho konání. Rozepl si pásek a kalhoty posunul i se spodkama níž na stehna. Podkopl mi nohy a želízka se mi zaryla do kůže na zápěstí.

„Au, to bolí." Zanaříkal jsem, když se želízka utahovala. Následně ale moje nonohy vzal pod koleny a rozevřel je. Měl tak krásný přístup k tomu, aby naplnil své touhy. Věděl jsem moc dobře, co se stane. Pustil jednu moji nohu a já se tak mohl podepřít. Vzal dva prsty a nasměroval je k mojí puse.

„Víš, co máš udělat." Zakroutil jsem hlavou, ne že bych nevěděl, ale opravdu mi prsty do pusy strkat nebude. Na to mi už silou otevřel pusu a prsy tam strčil. Chtěl jsem ho kousnout, jeho stisk mi v tom zabránil. Když je vytáhl, nasměroval je přímo k mému vstupu, kde chvíli kroužil a párkrát zajel dovnitř. Všelijak jsem sebou šil a neochotně na sebe nechal šahat. Po chvíli přestal a opět si mě chytnul, a moje zápěstí začala trpět.

„Ne. Prosím dost. Moc vás pro..sím." Při posledním slově mi díky vzlyku přeskočil hlas. Nadzvedl si mě a posunul blíž k němu. Kroutil jsem se sebou, ale bylo to k ničemu, jsem úplně bezmocný, jediné čeho jsem docílil, bylo to, že se mi želízka víc a víc zařezávala do kůže. Ještě chvíli se nic nedělo a až našel pro sebe vyhovující pozici. Koukl se mi do uslzených očí a šibalsky se usmál. Začal mě spouštět dolu. Všechny svaly v těle jsem měl napnuté. Ucítil jsem tlak jeho chlouby a nedokázal zabránit vniknutí jeho špičky. Sykl jsem a tiskl zuby k sobě. Po té již povolil stisk úplně a ocitl se ve mně. Zařval jsem bolestí a z očí se mi spustily slzy. Slastně vzdychl a začal přirážet proti mému bezbrannému tělu.