The Hunger games-Sněhová aréna

2. kapitola

U stolu zatím sedí jen Pharm. Vychrtlý, asi dvacetiletý muž, který však kvůli braní drog vypadá spíš na pětatřicet. Hledí s prázdným výrazem ve vykulených očích a ani trochu nevypadá jako vítěz hladových her a náš budoucí trenér. Sedám si a chystám se navečeřet, když se za mnou znovu ozve Theodor: „Já se ji zatím snažím dokopat na večeři a vy na mě ani nepočkáte s jídlem."

Ji. Fercii. Letošní splátkyni za první kraj. Arogantní a většinou uzavřenou patnáctiletou dívku, která se nechce dostavit na večeři. Byla normálně vylosovaná a nikdo se za ni nepřihlásil, což je divné. Její velmi bohatý otec nejspíš podplatil všechny případné dobrovolníky.

S chutí se konečně pustím do delikátních pokrmů. Tak dobré jídlo máme v prvním kraji jen v neděli, jinak míváme například obyčejné kuře s bramborami, ale tady jsou přede mnou jídla, jako výborné guláše, smažené sýry s hranolkami, zmrzliny s nejrůznějšími polevami a mnoho dalšího, co ani neumím popsat.

Po večeři se máme jít kouknout na záznamy losování v ostatních krajích. Theodor mě posílá, abych k tomu zkusil přemluvit Fercii, protože jsme v podobném věku. Jdu k jejímu kupé, zaklepu a vcházím. Fercie sedí na posteli a zamračeně se kouká do země.

„Co tu chceš," říká otráveně, „máš mi domluvit, abych šla na večeři."

„Už jsme dojedli a teď se jdeme koukat na ostatní splátce. Asi bys u toho měla být."

„Aha. Tak to je skvělé, říká, bere se stolku notes a vychazí ze dveří."

V promítací místnosti si sedáme na pohovku a Theodor zapíná televizi. Na obrazovce se objevuje znak prvního kraje a pak tam jsme my. Fercie, kterou nikdo nenahradil a já jak jsem byl vylosován mezi dobrovolníky.

Pak přichází na řadu druhý kraj. Osmnáctiletá dívka, která díky svým svalům vypadá víc jako kluk a potom třináctiletý chlapec, který vypadá tak čistě a neposkvrněně, že nemůžu uvěřit, že se přihlásil jako dobrovolník. Ze čtvrtého kraje je štíhlá dívka, stará podobně jako já, která se na záznamu stále usmívá a šestnáctiletý svalnatý hromotluk. Ze sedmého kraje patnáctiletá holka, jejíž bratr-dvojče se přihlásil dobrovolně, aby ji v aréně mohl chránit. Nemocný kluk z devátého kraje. A úplně nakonec nakonec podvýživený chlapec z dvanáctého kraje. Fercie si při tom stále něco zapisuje do notesu.

Theodor vypíná televizi a Fercie okamžitě odchází.

Další den ráno přijíždíme do Kapitolu. Lidé nás nadšeně vítají. Splátci z prvního kraje jsou vždy jejich miláčci. Ve zkrášlovacím středisku se setkávám se svým přípravným týmem a vizážistkou. Ani jsem nezaslechl, jak se jmenuje, protože stále mluví jen o tom, jak je nadšená z toho, že dostala na starost zrovna první kraj.

Když jsem konečně dostatečně vylepšen, přichází řeč na slavnostní přivítání splátců v Kapitolu. Pojedeme na vozech tažených koňmi a měli bychom nějak symbolizovat zaměření našeho kraje.

„Takže k věci. Všichni vědí, že v prvním kraji se dělají především luxusní předměty. A co nejlépe vystihuje luxus?"

Jen pokrčím rameny, protože stále nevím, kam tím míří.

„No přece zářivý lesk vašich výrobků. A proto jsem se rozhodla pro toto řešení," říká a podává mi otevřený skicář. Na stránce je nakreslená postava, nahá až na spodní prádlo a nabarvená od hlavy k patě zlatou barvou, zářící do všech stran.

Než stačím něco namítnout odvádějí mě do místnosti s velkým stolem uprostřed. Podle pokynů se svlékám, lehám si na stůl a přípravný tým mně na pokožku nanáší zlatou blýštivou tekutinu. Poté, co barva zaschne a nabarví mi vlasy mě podávají stejně barevné spodní prádlo, abych si ho převlékl. Za chvíli jsem připraven jít k vozům. Fercie už tu je. Je oblečená (jestli se tomu vůbec dá říkat oblečení) stejně jako já. Pomáhám jí na vůz a potom na něj sám nastoupím. Za okamžik se otvírají dveře a my vjíždíme jako první na ulici.

Davy na nás nadšeně volají, ale největší úspěch sklízí splátci z třetího kraje, který se věnuje moderním technologiím. Oblečení jsou v bílém vědeckém plášti a vlasy mají od hlavy odstáté statickou elektřinou. Lidé tleskají a všichni postupně přijíždíme na centrální kruhové náměstí, kde nás vítá náš prezident. Jmenuje se Snow.

Nakonec znova objedeme náměstí a vjíždíme do výcvikového centra.

Bohužel teď pojedu asi na dva týdny na tábor a nebudu vydávat další kapitoly. Alespoň tuhle knížku zatím objeví více lidí. A pokud se vám zdá, že děj probíhá příliš rychle, tak je to proto, abych se rychleji dostal k té zábavnější části a to k samotným hrám.

S přáním hezkého dne váš Vítek (pokud to vůbec někdo čte)