Falling Star

Začátek konce

Smutek, beznaděj, pocity úzkosti... Pořád to samé, pořád dokola a dokola. Rodiče na mě kašlou, jsem šikanovaná a ještě mám depresi a chuť se neustále zabít..Jsem odpad.

"Ani si nepomatuji kdy jsem se mohla usmát s lehkým srdcem. Haha... Pomatuji si to jako by to bylo včera. Byla jsem malé dítě. Usměvavá, nic netušící o tomto odporném světě. Úsměv..." Nádherný dětský smích zněl po celém hřišti. Malá holčička trhá květiny a zpívá si. "Tuhle donesu mamince. Třeba mě za to obejme! Haha." "Jé, kluci si hrají! Vždy je to zajímavé. Jednou si hráli na Piráty a vypadalo to jako by byli opravdoví Piráti! Měli opravdové meče ze dřeva a čepičku z papíru!! Wooow! " Pomyslela jsem si...Byla jsem tak naivní.                                                         Kluci se najednou začali prát. Jednomu dokonce začala téct krev z pusy. Bála jsem se.."Co když se jim něco stane? Už neuvidím jak si hrají!" Utíkala jsem co mi ty prokleté nohy stačily.              "Paní Učitelko! Kluci se bijí a teče jim krev!" Jak moc bych  teď chtěla vrátit čas....A zastavit se. Učitelka běžela a vynadala jim. Kluci na mě vrhali nenávistné pohledy. "Udělala jsem něco špatně?" Došla jsem domů a ukázala květinu matce. "Mami! Podívej! Natrhala jsem ti květiny!" "No hezké..." Odpověděla mi a odvrátila ode mě svůj chladný, nestarající  se pohled. Stejně mě nikdy neobejmula.

Za 5 let:

"Ále. podívejme se kdo došel" "Nechceš říct že jsem si donesl do školy mobil, krávo?" "Podívej, dal jsem mu facku. Nejdeš to požalovat?" Pořád a pořád dokola, ty samé řeči. Proč nesklapnou? Bolí to. Každá ta urážka bolí."Bojíš se pavouků, že?! Podívej, nachytali jsme ti nějaké do láhve. Jé podívej, máš jednoho na hlavě. A další ti leze po lavici..HAHAHA" Vzbudila se ve mě panika. Zrychlilo se mi dýchání a slzy jsem měla nakrajíčku. "Dost!"

 Ano, nemám nejchudší postavu ale tlustá nejsem! Nemám mezeru mezi stehny, nemám tenké ruce a nemám perfektně ploché břicho...Ale nejsem taková!

17. narozeniny

Znovu jsem se podívala do zrcadla. Fuj. To odporné tělo. Důvod proč mě nikdo doposud nemiloval. Mé hnusné břicho které není ploché, mé odporné stehna které nejsou úzké a mé odporné ruce které jsou tak široké... Nenávidím své kudrnaté vlasy. Každý jeden pramínek. Tak odporné...Proč nejsou rovné? Aspoň by byly hezčí. Byla bych možná aspoň trochu hezké..Ale i s rovnýma vlasama by to stálo za nic.  Proto nejím.Nemám chuť jíst. Jídlo je odporné a jenom přibíráš. Denně sním jen misku kukuřičných lupínků...Jsem odpad. Chci utéct..pryč. Daleko od všeho. Vlastně..pokud potřebuji utéct, mluvím s hvězdami. Ony jediné mě vyslechnou a uklidní. Utekla jsem daleko za náš dům, do lesa. Měla jsem tam své místo na mýtině.  Sedla jsem si na pařez, vzhlédla k obloze a začala jsem. "Hvězdy..Jste tak nádherné. Tak jedinečné..Úžasné..Pokud bych si to mohla dovolit..Mohla bych vás o něco poprosit?" Z očí mi začaly téct slzy jako nikdy předtím. "J-Já...Chtěla bych aspoň jednou zažít ten pocit že tě někdo miluje..Aspoň jednou. Vím že je to sobecké a člověk jako já si to nemůže dovolit..Ale vrátím vám to. Hned jak ukončím svůj život co stojí za nic...Má duše odejde k vám. Budu vám plnit přání jako jste plnily vy mě. Stanu se hvězdou. Budu plnit lidem přání. Budu vás poslouchat na slovo...Má duše odteď patří vám.. Jen prosím.. Jen jednou jedinkrát.. Ať mě někdo miluje..." Doplakala jsem. Měla jsem celé tričko od slz. Byla jsem tak zoufalá. Bolelo to. Bála jsem se... Ale najednou spadla hvězda. Nevím jestli se mi právě vyplnilo přání ale.. já.. Já se usmála po těch dlouhých letech...      

30. let

Mám manžela, děti.. Vím že je to pomíjivé.. Ale stále nemůžu uvěřit tomu že někdo miluje člověka jako já. Děti jsou vůči mě tak hodné.. Když se mi vyznal, sesypala jsem se mu přímo v náručí. Začala jsem brečet, že to není pravda, že mě milovat nemůže.. Že pro něj nejsem dost dobrá...Ale miluji ho.. A nyní? Jsem šťastná.

45.let

Opustil mě.. jako všichni. Našel si jinou. Hezčí. Měla rovné vlasy a vysněnou postavu.. Ani se mu nedivím. Miluji ho natolik moc...S ní se bude mít líp. Hlavně ať se má dobře. Vzal mi děti.. Můj smysl života...

46. let

Pistol. Jediná věc co mě tu drží.. už není. Už tu nemám proč být. Realita prostě není pro mě...Pomalu jsem se loučila se vším. Sedím na té samé mýtině jako když mi bylo 17. Je tohle náhoda? Brzy vám to splatím, drahé hvězdy. Chtěly jste mou prohnilou duši...Tak tady ji máte.

A celým lesem se ozvala rána...

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Otevřela jsem oči...objevila jsem se z posteli v čistě bílém pokoji. Všechno v tom pokoji bylo bílé...I postel..Podívala jsem se z okna.. "JÁ JSEM NA MĚSÍCI?!"

"Vítej. Přála jsi lásku..nyní nastává čas to splatit."

A nové dobrodružství mě teprve čekalo.