Psal se rok 2070. Byla jasná jarní noc, bez větru. Měsíc byl v novu a mladý kluk seděl na parapetu s oknem otevřeným dokořán.
"Další rok v tahu..Už mám 21 let, no pořád je to to samé... Do háje.."
---Vzpomínky---
N-Neodcházej..nenechávej mě tu...
"Jako malý jsem přišel o hodně věcí... Přišel jsem o matku, která zemřela 6 let po tom co jsem se narodil, otec se zabil hned po tom. Starali se o mě mí starší bratři ale..."
"Vzpomínám si na pohled v jeho odporných očích, když do mě kopal. Vzpomínám si na jeho zlost a nenávist která mu z jeho očí jen zářila."
"Je to všechno tvá vina!" "Řval na mě." "Nezasloužíš si žít pod naší střechou, ty nevděčný smrade! Nenávidím tě! Zničil jsi všechno! "
"Jeho pěsti jsou tak tvrdé.. Každý den jsem usínal s modřinami a krvácejícím rtem. A když jsem si jako teenager našel konečně přítele..."
"Vážně sis myslel že jsem tvůj přítel? Lidi jako ty nebudou mít přátele nikdy. Jsem už unavený z toho jak si furt ztěžuješ. Jsem unavený z tvých starostí. Jsem unavený z toho jak se o tebe musím starat. Už nechci. Jsi moc negativní a to prostě lidi od tebe odtahuje."
"A vlastně měl pravdu. Od mých 13. narozenin jsem neměl nikoho. Bratři mě vyhodili z domu hned když jsem měl 18. a teď už mám konečně svůj život. No stopy minulosti jsou ve mě příliš hluboké.
"Nenávidím noční život. Vidím zamilované páry jak se drží za ruce, přátele kteří spolu chodí do baru...Nic z tohoto jsem nikdy doopravdy neměl...a hádám že nikdy mít nebudu. Haha.. Můžu mít svoje velké sídlo se zahradou, můžu mít dům velký jakkoliv.. Můžu být bohatý jako teď..Ale.."
Z mých očí začaly pomalu téct slzy..
"Ach jo..proč..proč ne aspoň jednou..Chci cítit lásku..Nechci být sám...Bolí to. a-a j-já pros-tě už d-dál nem-můžu..."
Cítil jsem jak se mi srdce trhá na tisíc kousků. Každý kus mého těla mě bolel...Nakonec jsem zvedl svou hlavu, pohlédl na oblohu..
"Už nikdy nechci být sám..Už nikdy. Konečně chci být šťastný..."
Před vysokou věží se pomalu shromažďovaly všechny dívky a vesele si dál povídaly.
"Copak nikdo tu nebere práci vážně?" Zeptala jsem se.
"ÁÁle.. Stejně se většinou prohrabáváme přáními o penězích a slávě... Hvězdy co jsou tu poprvé většinou splní nějaké sobecké přání. Tak si dávej pozor!"
Netrpělivě jsem čekala až se dostanu na řadu. Když ve dveřích zmizela Sarah i Claudie, dostala jsem povolení vstoupit. S napětím jsem vkročila do věže a viděla jsem staré dřevěné schody které byly bohatě zdobené stříbrem a perlami, jak jinak.
Když jsem vyšla úplně nahoru uviděla jsem něco překrásného.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Uviděla jsem nádherný portál...Ta atmosféra byla tak magická a nádherná, že jsem si nemohla odpustit hlasité "Woooow"
Vkročila jsem opatrně do portálu a najednou jsem se objevila na obloze. Podemnou jsem viděla zářivé města, viděla jsem lesy i vesnice. Nádherný výhled...Bylo to tak nádherné. Vypadalo to tak že bylo jaro. Vzduch byl tak akorát a ani nefučelo. Najednou se předemnou začaly objevovat něco připomínající obrazovky a v tom jsem viděla lidi a jejich přání. No..jdeme na to.
Sarah a Claudie měly pravdu. Viděla jsem lidi co si přáli utrpení druhých. Viděla jsem přání co škodila a ubližovala. Viděla jsem sobeckost a viděla jsem touhu po penězích. Byla asi tak půlnoc a najednou jsem na obrazovce uviděla kluka se světle blonďatými vlasy a nádhernýma zelenýma očima připomínající hluboký les. Měl roztomilé pihy a vypadal hrozně smutně. Takže jsem se dotknula "obrazovky" a slyšela jsem jeho přání:
"Už nikdy nechci být sám..Už nikdy. Konečně chci být šťastný..."
To zní podobně jako to moje... Vypadal tak zoufale a beznadějně, vypadal tak nešťastně...
