Deník zlobivé žákyně

Průběh

I když byl začátek školního roku, se Samanthou jsem trávila mnoho času. Smály jsme se spolu, dělaly jsme hlouposti, spekulovaly jsme o našich oblíbených hercích a postavách ze seriálů. Nemohlo mi být lépe.

Jednoho dne jsem si pročítala strašidelné historky-Creepypasty. Zaujalo mne to více, než by mělo. Samozřejmě, že jsem jí to ukázala. Byl to počátek všeho špatného. Nechci tím říct, že by mi jen toto zruinovalo život, ale myslím si, že nějakou roli v tom hrají. Od rána do večera, co jsme byly spolu jsme si pouštěly videa, kde youtubeři vypráví smyšlené historky, které také patří do odvětví Creepypast. Noční můry a touha stát se jedním z nich, znělo to úžasně... Pro čtrnáctileté holky.

Začala jsem si ničit své přirozeně kudrnaté vlasy nástrojem, který když se aplikuje maximálně tak 5x do roka, nepůsobí nic hrozného. Ale když se používá několik měsíců v kuse, je znát jeho přítomnost. Samozřejmě, že je to žehlička na vlasy. U holek tak oblíbená, ale působí více škody než užitku. Do toho se navíc ještě přimotala barva na vlasy, jak jinak než v černé barvě. Žiletkou jsem si zkrátila ofinu. Udělala jsem ze sebe depresivní emo.

Tady od toho okamžiku se to začalo podělávat ještě víc a ještě víc intenzivněji. Sam si  začala stěžovat na její matku- upřednostňování její mladší sestry. Neměla stálého otce a pořád se stěhovaly. Matka ji údajně bila (fackovala). Bylo mi z toho špatně, co pořád musím poslouchat. Noci trávila sama s mladší sestrou, která ještě chodila do školky, protože si její matka hledala známosti.

Jednoho dne se pokusila o útek z domu, ale našli ji a policie vyslýchala i mě.

Ty další měsíce se pokusila minimálně 3x psáchat sebevraždu. Vždy jsem ji přemluvila k tomu, aby to nedělala, že tu má lidi, kteří ji milují. Stálo to hodně z mé psychiky.

Už jsem nevydržela to věčné naslouchání Samanthy, co všechno jí dělá její matka. Nebylo to v pořádku. Říkala mi, pořád mi opakovala, ať to nikomu neříkám. Co byste ale dělali vy? Nechtěla jsem to nechat jen tak být. Zavolala jsem policii.

Vyčítala mi to docela dlouho a policie stejně nic nevyřešila. Co taky kdy vyřešila? Akorát buzeruje slušné lidi a padouchy nechává plavat za menší úplatek.

Rozřezala si tváře. Podrobně mi říkala, co udělala. Udělalo se mi špatně. Její matka se před ní zamykala. To byl ten okamžik, kdy jsem začala pochybovat o jejím psychickém zdraví. Začala brát prášky na schizofrenii, i když jsem moc dobře věděla, že nemoc rozdvojené osobnosti to není. Bylo to něco jiného. Ona blázen nebyla. Ona... Jen... Nebyla ve své kůži.

Začala jsem se řezat. Mělo to uklidňovat. Ale pohled na mé ruce pokryté strupy moc uklidňující nebyl. Co bylo nejhorší, nemohla jsem s tím přestat. Matka věděla, že to dělám, ale nic s tím nedělala.

Denodenně jsem měla deprese. Hlavně ze Samanthy, z toho, že nemám kamarády, z toho, že nemám přítele, z toho, že si ze mě každý dělal srandu. Nikdo mě jich nemohl zbavit. Rodiče mě ani nevyslechli a už mě hnali k psychologovi. Vyplnila jsem snad stovku papírů, IQ test a pověděla jsem, co dělám o svůj volný čas. Řekli rodičům, že jsem uzavřená, psycholog shrábl prachy a odešli jsme z ordinace.

Nikdo mě jich nezbavil. Musela jsem se s nimi vypořádat sama. Bylo mi ze všeho tak na nic. Vše jsem si brala moc k srdci... Hlavně ztrátu mého kamaráda, kterého jsem znala 8 let. Opustil mě kvůli feťákovi, jehož život byl už tak zničený, že musel posrat i ten můj. Říkal mu o mně nehezké věci, i když mě naživo vůbec neviděl, ani si se mnou nepsal. Do té doby, než mi ukradl Johna, jsem o něm nic nevěděla.

Jak mi to mohl udělat... Býval mým nejlepším přítelem. Vzal si ze mě kus sama sebe a odešel pryč.

Ztratila jsem ještě jednoho člověka. Znala jsem ho jen přes internet, ale měla jsem ho ráda. Znala jsem ho asi 4 roky. To mě dožralo úplně. Teď jsem zůstala sama ze Sam, s mou přítelkyní. Ano, začaly jsme spolu chodit.