21 dní (Dramione)

Prolog

Buch buch buch!

Klidný večer rodiny Grangerových narušilo zabouchání na dveře.

„Jdu tam!" zvedla se Hermiona a zvedla se z pohovky.

Buch buch buch!

Než otevřela, zaváhala. Kdo by mohl takhle pozdě bušit na dveře? Proč nepoužije zvonek?

Buch buch buch!

Na chvíli od kliky odstoupila a nejistě zamrkala. Nikdo z jejích přátel by sem takhle nevpadl. Každý věděl, že rodičům paměť vrátit nemohla vzhledem k tomu, že čekali dalšího potomka. Bála se, co by s dítětem mohlo paměťové kouzlo udělat, a tak se rozhodla je nezasvěcovat do minulosti, naopak vše zařídila tak, aby vše zapadalo v perfektních posloupnostech.

Monica a Wendell Wilkinsovi se rozhodli z Austrálie přestěhovat zpět do Anglie, když se k nim přihlásila dcera, kterou kdysi jako malé dítě dali k adopci - byla to dávná paměťová pojistka, kterou tenkrát v sedmnácti přidala - i touha vrátit se do Anglie, i ztracená dcera. Rodiče věděli jen to, že měli kdysi malou holčičku, nevěděli jméno, nevěděli nic.

Buch buch buch!

„K čertu s tím!" zvolala a dveře otevřela... Jen aby je kvůli osobě za nimi mohla zase zabouchnout. Na poslední chvíli jí v tom zabránilo chodidlo duchapřítomně vsunuto mezi dveře a práh.

„Grangerová! Pusť mě dovnitř, prosím!" šeptal zděšeně blonďák za dveřmi.

„Ani nápad, Malfoyi! Vypadni odsud!" pokusila se jeho nohu ze dveří násilím vykopnout.

„Grangerová, prosím! Jde mi o život!" opakoval její jméno prosebně.

„To ti rozhodně jde," souhlasila, „protože jestli vkročíš do našeho domu jen o píď víc, zabiju tě!" znovu zatlačila na dveře doufaje, že ho noha zabolí a on to vzdá.

„Prosím! Jdou po mně zbylí smrtijedi! Za matčinu zradu a za to, že jsem nezemřel pro Voldemorta mě chtějí zabít," zaprosil. To Hermionu zaujalo, pootevřela a chtěla za ním vyjít ven, ale vklouzl dovnitř jako had, načež za sebou zabouchl.

„Hermiono? Drahoušku, je všechno v pořádku?!" ozvalo se z obýváku.

„Ano, mami!" zavolala nazpět, načež Dracovi vrazila předloktí pod krk a pevně ho přišpendlila ke stěně. „Co tady hledáš? Proč jsi přišel zrovna za mnou?"

„Protože nemám kam jít," odpověděl zoufale a na chvíli sklopil oči. Jakoby vyslovil něco, čemu sám až doteď nevěřil a najednou se to stalo realitou. Rezignovaně, i přes předloktí pod krkem, zaklonil hlavu a opřel se o stěnu. „Já prostě nemám kam jinam jít. Nemám ani kamarády, ani rodinu," dokončil.

„Tady je ale nenajdeš," odvětila chladně, pustila ho a otevřela dveře. „Nebudu tě žádat, abys odešel. Opakuju, že jestli neodejdeš, zabiju tě," řekla vyrovnaně a dveře držela otevřené. Zhluboka se nadechl, přešel k ní a dveře zavřel.

„Grangerová, prosím... Co za to chceš? Dám ti cokoli! Galeony nejsou překážkou, žádná částka není moc vysoká," začal nabízet. Hermioně se ale před očima zračily všechny ty roky ponižování, urážení... Tři roky stará záležitost z jejich domu, kdy ji Bellatrix mučila téměř k zbláznění. A on tam stál a díval se na její ponížení. Při té představě se zatřásla.

„Měl ses schovat u kamarádů v Azkabanu, troufám si tvrdit, že bys tam byl víc v bezpečí," znovu s tvrdým výrazem otevřela dveře: „Běž."

Ale on nešel, naopak, zůstal stát a pevně ji pozoroval. Už ho nebavilo prosit a podlézat jí.

„Fajn, dobře! Ukaž, že jsi charakter - chci jeden měsíc. Nech mě tu schovaného jeden měsíc, zařídím si to mezitím jinak," požádal.

„Proč nejdeš k Harrymu? Ten by tě schoval. On ti život dluží, já ne," trvala na svém, nicméně ne tak naléhavě. Věděl, že je na půli cesty k vítězství. Teď musel slova volit opatrně.

„Protože mě budou hledat všude, jenom ne tady. Věděli, že jsme se neměli zrovna v oblibě a-"

„V oblibě?! Děláš si legraci, že ano?" přerušila ho nevěřícně a dveře znovu otevřela.

„Já se ti omlouvám!" poklekl na koleno zoufale, „přísahám, že jestli mě tu, u Merlina, necháš schovaného, budu tě na slovo poslouchat celou tu zatracenou dobu! Hele, byl jsem mladý děcko, nevěděl jsem, jak to chodí, a nechal jsem se ovlivňovat. Už nám je 21... V Americe už nám nalejí i v mudlovských podnicích," vzal to oklikou, snažil se ji obměkčit na její původ, „tak nebuď jako já a zachraň lidský život, prosím," sklopil hlavu.

A to jediné ji dokázalo obměkčit. Ta správně zvolená slova. Jak Albus Brumbál několik let předtím řekl, slova jsou nevyčerpatelným zdrojem magie.

„Nejsem jako ty," odpověděla a zavřela dveře. Měl vyhráno.

„Děkuju, jsem ti zavázaný," zvedl Draco pohled vděčně, usmíval se. Hermiona na chvíli uvěřila, že už skutečně není takové dítě, jakým býval.

„To já vím," nadechla se a pokračovala, „dávám ti deset dní," zakončila to. Lidská dobrota má své hranice a ta její pro tu chvíli byla štědrá až příliš.

„Deset? To snad ne, šestadvacet," smlouval.

„Patnáct!" odpověděla důrazně.

„Jednadvacet," natáhl k ní ruku. Její tvrdý pohled plný sebezapření několikrát přecestoval z ruky do jeho obličeje, ale nakonec se podvolila a neochotně ruku stiskla.

„Platí, jednadvacet. Za 21 dní budeš těmihle dveřmi odcházet bez jediného slova. A teď moje podmínky. Hlavní a nejdůležitější - žádná kouzla," pousmála se, když ucítila v doteď pevném stisku nejistotu. Nicméně přikývl. „Tvoji hůlku," nastavila volnou ruku.

„Ani omylem," díval se jí tvrdě do očí.

„V tom případě ani omylem nebudeš spát v tomhle domě," pokusila se ruku pustit, ale nenechal ji.

„Tak fajn, tak fajn, tak fajn... Tady," vytáhl pomalu svoji hůlku ze zadní kapsy a neochotně ji podal volnou rukou do té její volné. Vzpomněl si, jak mu ji Harry dal na znamení díků zpět, když opravil svoji. Hermioně na tváři hrál spokojený úsměv.

„Za druhé - to, proč jsi tady. Řeknu jen tolik, že moji rodiče si teď úplně nepamatují, že jsem s nimi vyrůstala v společné domácnosti. Nemůžu sem tedy přivést cizího člověka jen tak, sama jsem pro ně v podstatě cizí člověk. Tudíž - a z toho, co řeknu, sama nejsem nadšená - jsi můj přítel a přijel jsi mě navštívit k rodičům, abys poznal, kdo mě přivedl na svět. Magie tady neexistuje, jasné?" řekla a čekala na jeho reakci.

„Platí," řekl s pevnou tváří. Nenechal se tím požadavkem rozhodit, byl zoufalý.

„Fajn, dohodnuto," postavila se po jeho pravici a zahákla svoji ruku za jeho rámě. „Dvacet jedna dní. Ani o minutu víc," procedila mezi zuby, nasadila ne zrovna důvěryhodný pokus o zamilovaný úsměv a pomalu se s ním vydala směrem k obýváku.