21 dní (Dramione)

1. kapitola

Draco se zavrtěl na posteli a matně vzpomínal, kde je a co se stalo. Hlava ho bolela a vzpomínky byly roztrhané na malé útržky, které vypadaly všelijak, jen ne do sebe zapadat.

V první chvíli se na posteli vymrštil ve zděšení, jestli ho náhodou nedopadli smrtijedi. Až pak si vzpomněl, že včera uskutečnil největší sebezapření svého života a souhlasil, že s Hermionou Grangerovou bude hrát fiktivní vztah, jen aby se zachránil. Pár mimických svalů se mu stáhlo v automatickém gestu znechucení.

No tak, Draco! Ona z toho nemá o nic větší radost než ty, buď jí vděčný! Napomenul v duchu sám sebe a chytil se za hlavu. Až teď začal řešit, proč ho hlava tak moc bolí. Sáhl si pro hůlku a tentokrát mu trvalo podstatně menší dobu uvědomit si, kam se poděla.

Postupně si začínal uvědomovat, co se předchozího večera událo. Jak přišli do místnosti, jak ho Grangerová představila Wilkinsovým a jak oba dva předstírali rozpačitou radost z toho, že ho poznávají. Grangerová byla nesvá, její rodiče byli nesví a jen Draco se snažil nějak udržovat konverzaci. On i pan Wilkins se snažili situaci utéct postupným upíjením vína a nakonec zůstali vzhůru dlouho do noci dlouho poté, co Grangerová s matkou odešli.

Až ho samotného teď zpětně překvapilo, že si v opilosti dokázal s mudlou povídat a dokonce ho ani neoslovil nijak urážlivě. Pud sebezáchovy očividně fungoval.

Chvíli ještě ležel a vstřebával bolest hlavy i to, že se mu nepříjemně motal celý svět, načež se rozhodl, že to překoná, vstal z postele a pokusil se obléknout svetr s košilí, které jediné si stihl večer svléknout. Ke svému překvapení neměl sundané ani boty, až se za sebe začal stydět. Rukama si prohrábl vlasy a pomalu vyšel ze dveří.

***

Když se Hermiona ráno probudila, překvapeně zjistila, že vedle ní na posteli spí Malfoy. Oblečený jen na půl těla, nevyzutý a navíc z něj táhl alkohol. Znechuceně přehodila nohy přes okraj postele a vstala. Na tohle musela vymyslet nové pravidlo, nehodlala s ním celých dvacet jedna dní sdílet jednu místnost, natož jednu postel. Uvažovala, co si s celou tou situací dál počít. Měla to dát vědět Harrymu? Nebo Ronovi? Ron by jí to neodpustil, nepřipadalo v úvahu, aby mu řekla, že u sebe nechala bydlet Malfoye a předstírá s ním fiktivní vztah.

S Ronaldem Weasleyem měla vztah, který trval už tři roky a přestože se nedalo říct, že by Rona k smrti milovala, nešťastná s ním rozhodně nebyla. Koneckonců, doupě bylo poslední roky jejím domovem, neměla kam jít. Bylo to hořce ironické, že byla ve stejné situaci jako Malfoy. Ona ale měla přátele a Ronaldovu rodinu, která byla jako její vlastní. A Harryho, který jí byl skoro bratrem.

A v tu chvíli se rozhodla. Nenapíše ani Harrymu, ani Ronaldovi. Vstala, sedla si tiše jako myška ke stolu, chytila kus pergamenu a začala psát.

Drahá Ginny,

Vím, že jsem tvrdila, že s vámi nechci být v kontaktu, ale vyskytla se jistá záležitost, kterou bych s tebou potřebovala probrat. Jen s tebou. Pokud máš tu možnost, prosím, nikomu neříkej, že jsem tě kontaktovala.

Díky, Hermiona.

Nechtěla do dopisu vkládat žádné informace pro případ, že by se dopis dostal do nepovolaných rukou. Nepotřebovala, aby do domu vtrhl Ron, Harry, nebo jakýkoli jiný člen řádu. Potřebovala jen radu nejlepší kamarádky.

Rychle dopis vložila do obálky, vyklouzla z pokoje a vydala se někam, odkud by mohla dopis poslat.

***

Draco pomalu sešplhal schody a vešel do obýváku, kde Wilkinsovi snídali. Paní Wilkinsová ho pozdravila neméně rozpačitě jak včera, pan Wilkinson už bariéry ztratil a pozdravil Draca poplácáním po zádech.

„Má zvláštní jméno, ale je to sympaťák," usmál se dobromyslně a ukázal na židli, kam se Draco mohl posadit. Ten pořád nic neříkal, jen zasípal vděčné „díky", když mu před nosem přistála jeho porce a pomalu začal jíst. Po chvíli mu konečně došlo, co v místnosti chybělo.

„Kde je Hermiona?" zabrblal, a když se mu dostalo dvojitého pokrčení rameny, přestal se o informaci starat. Až do chvíle, kdy mu došlo, kam všude mohla jít. Ze vteřiny na vteřinu se mu rozšířily oči a jeho už tak paranoidní mysl zachvátil strach, že ho šla udat.

Ovšemže ho musela jít udat! Proč jinak by se včera vzdávala tak snadno! Ty idiote! Zanadával si, všechno odložil a s omluvnými slovy vyběhl z místnosti. Vběhl do pokoje, kde spal a začal zoufale rozhazovat věci.

Prosím! Ať tu zapomněla moji hůlku! Volal Draco v duchu zoufale, ale přestože převrátil celý pokoj naruby, nenašel nic ani vzdáleně hůlce podobného. Zoufale se opřel o stěnu a svezl se k zemi. Cítil, jak se mu z hrdla derou vzlyky. Nebudeš brečet! Postavíš se tomu hrdě, jako chlap! Napomenul sám sebe a zhluboka se nadechl. Už nebyla doba, kdy pláč něco vyřešil. Byla doba, kdy pláčem ukázal, jaký je slaboch. A to nechtěl. Místo toho se vydýchal, vstal a tak nejvíc v klidu, jak jen mohl, se vrátil ke stolu, kde se omluvil za tak zběsilý odchod a co nejklidněji pokračoval v jídle. Marně Wilkinsovým vysvětloval, proč se mu třesou ruce.

***

Hermiona vyšla z obchodu a v rukou svírala papírovou tašku. Doufala, že se trefila do Malfoyovy velikosti oblečení. Mohl se jí hnusit sebevíc, nemusel do toho ještě smrdět. Najednou ji mrzelo, že si k rodičům nevzala víc kouzelnické výbavy, nebo alespoň zásobu mnoholičného lektvaru. Doufala, že jí v tomto ohledu bude Ginny nápomocná.

Přišla až k domu a jako obvykle potlačila nepříjemný pocit, který jí říkal, že v domě není vítaná. Ano, byl to dům jejího dětství, znala důvěrně každý kout, každou zapomenutou pavučinu, ale chlad jejích rodičů místo měnil v klec. Zhluboka se nadechla, zbýval necelý měsíc, než se dítě mělo narodit. A ona nechtěla zpátky do doupěte.

Vešla dovnitř a nahlas pozdravila. Začala si vyzouvat boty, sundávat podzimní svetr a tašku s věcmi položila na zem. Byl konec října, a přestože venku nepanovala ještě zima, vzduch už dávno začal chladnout a každým dnem bylo třeba vzít si o fous teplejší kus oblečení.

„Hermionko!" zvolal Draco mezi dveřmi a Hermionu objal. Překvapeně ho pozorovala a už ho chtěla zastavit, když se naklonil k jejímu uchu a zašeptal: „Šla jsi dát echo smrtijedům a řádu? Ano nebo ne?" Zamračila se, zavrtěla hlavou a odstrčila ho od sebe. Nekomentovala to, místo toho chytila papírový pytel, vrazila mu ho do rukou a prošla do obýváku.

Draco si znatelně oddychnul a teprve potom se podíval, co to drží v rukou. Byly v tom jedny nové kalhoty, tři košile, nějaké spodní prádlo, ponožky a zubní kartáček. Překvapeně pozdvihl obočí a pousmál se. Rovnou vyběhl schody do pokoje, kde se rychle převlékl do čistého. Hermiona nemohla ani zdaleka tušit, jak vděčný jí byl - oblečení, které měl na sobě, už nebylo vyprané skutečně dlouho. Zkrátka byl psanec na útěku a kromě trezoru u Gringottových neměl nic. A i ten mu byl k ničemu, protože nikdy nevěděl, kde na něj kdo čeká. Nechápal proč se na něj smrtijedi tak strašně moc upnuli. Chápal, že ho chtěli zabít, ale bylo tu spousta jiných kandidátů, kteří Voldemorta zradili a byli na útěku. Měl pocit, že za tím bude víc, než jen pocit zrady. Ani vzdáleně ho ale nenapadalo, co. Neměl co smrtijedům nabídnout.

V tu chvíli se překvapeně přistihl, že přešlapuje nervózně po pokoji. Vztekle chytil vázu stojící na stole, mrsknul ji proti stěně a hlasitě zařval.

Proč já, proboha?! Proč jdou po mně? Co chtějí?! Proč mě prostě nenechají být, krucinál!

V duchu zoufale prosil o pomoc, zatímco se pomalu rozdýchával z nečekaného návalu paranoi. Měl pocit, že stěny jsou spíš vězením, než bezpečným útočištěm. Do toho cvakla klika a ve dveřích se objevila vyděšená Hermiona. Očima rychle zanalyzovala situaci a aniž by cokoli řekla, jen chápavě přikývla a pokoj opustila.

Draco ani netušil, jak moc mu rozuměla. Stěny doupěte zvuk tříštících se věcí znaly víc než důvěrně. Protože v doupěti, jediném bezpečném místě, měla stejný pocit jako on tady.