Proti proudu

6. Kapitola

"Řekl jsem, že to máš do sebe kopnout". V jeho hlas už šel slyšet náznak agresivity. "Nechci". Zopakuji a lehce se chvěji je mi jasné, že si to nenechá líbit a přijde trest. Odvrátím tvář na druhou stranu od něj, abych se vyhnula ráně, i když je to i tak zcela nemožné. Náhle se ozve roztříštění skla. Nejspíš jedna z půlek musela dopadnout na zem.

Rána ale stále nepřichází a to mě nutí se kouknout, co se vlastně děje. Jeho dlaň je kousek od mé tváře, ale zastavila ji ruka od Prii. Musela se natáhnout přes celý stůl, aby tomu zabránila. "Zde ženy nebijeme". Byla dost naštvaná, když viděla, jak se ten muž ke mě chová. 

"Dobrá, dobrá". Zvedl ruce nad hlavu, jako náznak toho, že se vzdává. Nemohl zde vůči ní nic namítat pokud nechtěl být vyveden z baru. Je ráda, že pochopil a bez dalšího slova se otočila k odchodu. Nemůže přeci odejít. Nemůže mě tu nechat na pospas tomu muži. Prudce ji uchopím za zástěru. Věnuji ji bolestivý pohled s prosbou, aby vyslyšela můj duševní křik o pomoc. Její ruka, ale smetla tu moji jako bych byla nějaká špína na jejím oblečení. 

Něco se ve mě náhle zlomí. Doposud jsem měla naději, že přeci jen mohu vše změnit, ale.....je pozdě. Odešla obsluhovat jiné a nám poslala svého kolegu. Po tváři mi poprvé za ten den stečou slzy. Pro co vlastně teď mám žít? Je to vše moje vina. To já ji opustila s tím, aby si našla lepší společnost než lacinou dívku. 

Pozoruji ji, jak se směje u ostatních hostů a sem tam s nimi prohodí pár komických slov. Celou dobu, co tam sedím mi nevěnovala jediný pohled. Muž vedle mě neustále pil i s dívkami, které se tam doslova vecpali. Ale je mi to jedno už nevnímám ani hudbu, která hrála nahlas. Už toho mám dost. 

Zvednu se s tím, že zamířím k pultu. Barman na mě hodil pohled. "Copak bys ráda?" zeptal se zvědavě a pozvedl obočí. Opřel se o desku a věnoval mi lehký úsměv. "Potřebovala bych nůž". Odpovím a snažím se mu úsměv oplatit, ale jde to ztěžka. "Nůž?" nechápavě se na mě podíval, jelikož o příbory ho moc zákazníku asi nežádá. "Ano. Potřebuji ho...." pohledem zapátrám po menu, co nabízeli. "....kvůli utopencům ráda bych si je nakrájela". Barman jen přikývl, že chápe a z pot pultu vytáhl ostrý nůž. Vděčně pokývnu, ale to už musí obsluhovat další lidi. 

Beze slova si to zamířím k východu. Sotva se ocitnu venku pocítím kapky deště, jak dopadají na mé tělo. Všechno mě bolí a má duše kříčí o pomoc. Jsem z toho všeho vyčerpaná. "Už nechci, už nemůžu, už nemám sil ani dechu, už chci ať má cesta skončí". Bez dalších sil pro boj o život v tomto světě se opřu o stěnu po které se sesunu na zem.  Pohledem spočinu na ostří nože a bez dalších slov ho zabodnu do svého těla. Ani nic necítím je to jako bych se uhodila do břicha. Mohla jsem ostřím přejet přes tepny, ale mám své vlastní důvody, proč svůj život ukončuji takto. 

"Kde ta zatracená holka je?!" ozval se nenávistný hlas muže, který si až teprve teď všiml, že zmizela. Pria se prudce otočila po hlase a pohledem spočinula na prázdné místo. Tělem ji přejel divný pocit, že něco není v pořádku. Chtěla to ignorovat, ale veškeré smysly v ní křičeli pravý opak. "Omluvte mě na chvilku" uklonila se hostům, aby byli trpělivý a došla k barmanovi, který má většinou o všem přehled. "Nebyla tu zrzavá holka?" vyrušila ho od zákaznice. Na malou chvilku se zamyslel. "Ano byla. Půjčil jsem ji nůž kvůli utopencům. Chtěla si je nakrájet, co vím" odpověděl ji s tím, že zauvažoval nad tím, jestli ji viděl vůbec jít k nějakému stolu. 

Prudce ji zamrazilo v zádech a v očích se ji objevil strach. "Volej záchranku!" křikla po něm, jak nejvíc mohla a začala prohlížet všechny místnosti v baru. Barman se chtěl zeptat, co se stalo načež mu zákaznice ukázala na ceduli co měli vyvěšenou. "Utopenci došli. Děkujeme za pochopení" . Zůstal stát v šoku. Menu se nikdy neměnilo a na tu stranu, kde visela cedule se nedíval, o to víc ho znepokojilo, že ať už se stalo cokoliv, tak to byla i jeho chyba. Byla od prvního pohledu divná, ale místo toho, aby se zajímal, tak ji s klidem předal nůž. Bez dalšího váhání vzal telefon a volal rychlou. 

Bolestně oddechuji, když uslyším rychlé kroky. Pohledem spočinu na vchod do baru. Stojí tam a vyděšeně se dívá na scénu, která se ji naskytla. "Prio" šeptnu tiše. "Ty blbko co to děláš?!". Seběhne rychle ke mě a po tváři už ji stékají slzy. Rychle si sundá košili, kterou natiskne na ránu. Pohledem zapátrá po noži, který leží vedle mě a čepel je od krve.

"Měla bys jít dovnitř.....prochladneš". Na tváři si udržuji svůj úsměv. Jsem ráda, že ji vidím. Pria si neustále protírá oči od slz, aby mohla vidět zda košili tiskne na správné místo. "Nejdu nikam" podotkla a zavzlykala.

Několik lidí už vyšlo ven z baru a vyděšeně sledovali, co se odehrávalo jen pár metrů od nich. Pár chlapců k nám doběhlo a snažili se pomoct zastavit krvácení tím, že přidali své mikiny. 

"Proč tohle děláš?". Zeptala se po chvilce a dlaní mě pohladila po tváři. 

"Už nemůžu. Nemám sil" odpovím stále s úsměvem na tváři. Vždyť se chystám dostat z toho pekla nemohu být ani smutná. Jen mě mlčky sleduje a pak mi vsune jemný polibek na čelo. "Dodám ti sil jen neumírej" špitla mi u ucha. Tato věta mě zaskočí víc než cokoliv jiného. Náhle mi, ale hlava poklesla a poslední zvuk, co zachytím je výkřik mého jména a hlasité sirény sanitky. 

"Vzbuď se!". Prudce se mnou třásla, ale odezva už nepřichází. Sanitka dojela na místo a záchranáři okamžitě vystoupili s tím, že odtáhli Priu od bezvládného těla.

Vše proběhlo neskutečně rychle a na místě kde jsem se doposud loučila se životem zbyla jen kaluž krve a  nůž. Bar byl okamžitě uzavřen a barman odvezl Priu do nemocnice, kde ji nechal v čekárně. Celá se třásla a na rukou měla moji krev. Bylo jí jedno, že je jen v podprsence a sukni. Jediný důvod proč tam byla byl ten, že je jediná kdo mi na tom světě zůstal. 

Čekání bylo neúnosné a na sále doktoři trávili skoro celou svoji šichtu, ale za svítání vyšla jedna sestra z místnosti a pousmála se na ni. "Jak je na tom?". Celou dobu ani nespala. Nemohla zamhouřit jediné oko. 

"Vy jste určitě její kamarádka. Slyšela jsem o vás, ale potřebuji váš podpis kvůli tomu, aby vás mohli pustit případně do pokoje a budeme vás moct informovat o jejím stavu". Vysvětlila sestra. 

Pokračování příště: