Genesis

2.

Hlubokým nádechem jsem sebou trhla a otevřela dokořán oči. Byla jsem přikrytá těžkými kůžemi a můj rozostřený zrak spatřil něco, jako krb s ohněm. Ruku jsem měla svázanou a na sobě jen kalhoty s trikem, zbytek mého oblečení a batoh nebyl nikde poblíž. Neměla jsem svázané ruce, ani nohy. Mohla jsem se volné pohybovat. Odhodila jsem těžké kůže a postavila se na studenou zem. Byla to chýše splácaná z bahna a vody, to bylo poznat na první pohled. Ihned jsem se rozběhla ke dveřím, které byli zamčené. Jen přes chatrná okna dovnitř padalo světlo a oheň v krbu vyzařoval teplo. Na stole, uprostřed místnosti se nacházela keramická miska, jediná zbraň tady. Doběhla jsem opatrně k ní a pevně ji chytla do nezávazané ruky a přiblížila se ke špinavému oknu. Nebylo přes něj téměř nic vidět. Nakláněla jsem se různými směry a snažila se cokoliv najít. Trochu jsem se zklidnila, když nikde nic nebylo, ale můj klid vystřídala panika a strach, když se v okně nečekaně objevila cizí tvář.

Vykřikla jsem, nohy se mi zamotali a já spadla na zem. Tvář byla pryč. Popadla jsem střep z rozbité misky, co se při pádu rozbila a odplazila se na druhou stranu místnosti. Slyšela jsem kroky, které se přibližovali směrem ke dveřím. Nastalo ticho, ani jsem nedutala. Střep jsem mačkala tak pevně, že mi po rukách začali téct pramínky vlastní krve a z očí tekly slzy děsu. Dýchala jsem mělce a velmi rychle když se začali otevírat dveře ve kterých stál muž, co mě bezdůvodně střelil svým šípem. Podíval se na mě a já okamžitě stočila pohled jiným směrem. On si mě však nevšímal. Rovnou zamířil ke krbu, do kterého hodil pár kusů dřeva a díval se do ohně, jak hoří. Za ním se nacházeli otevřené dveře. Jediné, co mezi mnou a jimi stálo byl on. Rozběhla jsem se k nim. Zoufalý pokus.Byla jsem téměř u nich, když mě jeho pevné ruce chytly a odstranili tak mou jedinou naději na útěk.

"Pusť mě! Chci pryč! Prosím!" Dupla jsem mu na nohu. Nic to s ním neudělalo. Držel mi zápěstí a jeho dech i tep byl klidný. Přestala jsem sebou házet. Nemělo to cenu. Úplně jsem se mu podvolila a opřela svou hlavu o jeho hruď. Byla jsem tak moc daleko od domova. Bez jediného slova mě pustil a dál se věnoval ohni. Padla jsem na kolena a propukla v pláč. Nemohla jsem nic dělat.

"Co mi chcete udělat?" Nepatrně natočil hlavu a sledoval mě. "Jo, jasně, nerozumíš mi ani slovo. Asi mě teď rituálně zabijete a sníte, žejo?"

"Ne." Řekl zcela v klidu. Srdce se mi na okamžik zastavilo a hlava se mi zatočila. Pláč okamžitě ustal. On mi rozumí.

"Umíš anglicky?" Vystrčila jsem hlavu nepatrně do předu a utřela si slzy.

"Ano." Mlaskl otráveně. Dlouhé vlasy měl svázané ve zvláštním účesu a na sobě oblek z kůží. Byl opravdu vysoký a svaly měl snad všude.

"Jak?" Zhluboka se nadechl a otočil se celým tělem ke mně. Tentokrát jsem pohledem už neuhnula.

"Při vašem návratu umřelo přes dvě stě mých můžu, zbyli po nich ženy a děti o které se musím nyní postarat. Nemáš právo se na cokoliv ptát. Ušetřil jsem tě, jelikož nezabíjíme ženy a tys navíc nevystřelila. Nyní máš na výběr. Můžeš se pokusit žít zde s námi nebo zkusit štěstí tam venku, ale varuji tě. Ostatní kmeny vůči tvému druhu nebudou tak shovívaví a už vůbec ne zvířata, co žijí tam venku.

"Můžu jen tak odejít?" Stoupla jsem si. I kdybych stála na špičkách, furt bych mu nestačila ani po krk.

"Ano." Bez dalších slov jsem se rozběhla ven. Tak rychle jsem v životě nikdy neběžela. Míjela jsem chatrče, lidi i zvířata, která se neskutečně podobala těm našim. Bylo to, jakobych se vrátila zpět v čase. Podívala jsem se před sebe a všimla si velkého lesa, který mě zastavil.Když vstoupím, nebude cesty zpět. Nevím, co tam je a toto místo je mojí jedinou nadějí. Ruce mi ochabli a já se otočila zpět směrem k vesnici. Pěšinou, kterou jsem běžela přicházel můj zachránce. S úšklebkem na tváři a lukem v ruce došel až ke mně.

"Vítej doma."