Genesis

3.

"Nemysli si, že to tu budeš mít snadné. Obyvatelé tě nenávidí, ale nemůžou tě zabít, jsi pod mou ochranou. Nenechal jsem tě napospas z jediného důvodu. Neútočilas. Budeš muset odčinit všechno, co způsobili tví lidé." Ukázal na jednu chatrčí, přičemž se mu naply svaly na čelisti. Vypadal stejně, jako lidé z mého světa."A tady budeš začínat." Usmál se způsobem, který narovinu říkal, že právě teď budu trpět. "Jsou to stáje a chlévy pro prasata." Zbledla jsem. Odmalička jsem se bála koní. "Ne... Ne... Ne, prosím." Chytila jsem ho za ruce, které měl překřížené na prsou. "Vypadá to snad, že máš navybranou?! Buď to příjmi nebo běž. Nepotřebujeme příživníky." Odstranil ruce z těch jeho a přiblížil se blíže ke stájím, nyní byl zády ke mně. "Pojď, ukážu ti, co dál." Pokynul mi unaveně rukou a rozešel se.

Došli jsme dovnitř stáje. Vonělo to tu po seně a po koních. Vůně, která mě znervózňovala. Mnula jsem si nervózně ruce a doufala, že nakonec zabočíme jinam a koně mě minou. Bohužel pro mě, nestalo se tak. Procházeli jsme uličkou a míhali kóje s koňmi. Držela jsem se co nejvíce namáčknutá na vůdce a snažila udržet klid.

"Jak se vlastně jmenuješ?" Zastavil se a já narazila do jeho zad, špatný nápad se ptát.

"Argil."Ostře se otočil a svýma žlutýma očima mě sjel pohledem. Už jsem si moc vyskakovala. Raději jsem sklopila hlavu a dál se již neptala, nechtěla jsem skončit přibitá na kůlu.

Jestli se něčím lišili od nás, byla to barva očí, vlasů a pleti. Všichni zde byli výrazně bledější a jejich oči měli nepřirozenou barvu. Vlasy měli tmavější než uhlí a já byla jediná, co zde měla jinou barvu než oni. Malá zrzka ve velkém světě.

Na dřevěné stoličce seděla dívka kolem dvaceti a zarputile čistila kožené sedlo. Jakmile nás uviděla, respektive mě, začala čistit ještě více div, že tam nevznikla prodřená díra.

"Tohle je Grishna, bude se o tebe teď starat. Uděláš to, co ti řekne, jasné?" Nervózně jsem přikývla. A přibližovala se společně s Argilem ke Grishně na které bylo od dálky vidět, že by dělala raději s divokými psy než se mnou.

Měla drobnou postavu s širokými rameny a neobvykle velkými prsy, které měla dobře schované pod oblečením z kůže. Její černé vlasy měla tak, jako všichni ostatní zapletené do složitého účesu a konce ruzpuštěné a prehozené dopředu. Šla velmi rychle a sebejistě, z jejího tempa jsem začínala mít strach a nejraději bych se schovala za Argila, ve kterém jsem měla alespoň minimální oporu. Myslela jsem, že už zastaví, ale ona neustále pokračovala až byla jen pár desítek centimetrů ode mě. Napřáhla se a vrazila mi pěstí do levé strany tváře tak, že jsem spadla a narazila hlavou o zem.

Argil jen mlčel a měl neutrální výraz na tváři.

"A o tuhle se mám jako starat?"Plivla před mé nohy a já se cítila hůře, než špína za nehty. Čekala jsem, že se mě Argil zastane, ale on jen...

"Je to rozkaz. Takže mlč a postarej se o to, aby se jí nic nestalo." Otočil se k ní zády a byl na odchodu, ani jediné slovo mým směrem.

"Je to odpad!"Zastavil se a otočil jejím směrem. Vydal se za ní krokem krále. Ve chvíli, kdy by ostatní klečeli na kolenou, ona měla hlavu hrdě vztyčenou.

"Takhle nemluv, je moje chráněnkyně!" Vedli oční souboj.

"Je to vražedkyně! Zabila bratra i otce!" Ještě více se narovnal.

"Grishno přestaň! To, že jsi jako moje sestra neznamená, že já nejsem tvůj král."Chytil ji ochranitelsky za ramena.

"Můj otec se o tebe staral jako o vlastního a učil tě." nechtěla se podvolit. Chtěla nadále pokračovat v osobním boji.

"Tvůj otec byl úžasný muž, miloval jsem ho a tvůj bratr taky... Ona nevystřelila. Ani jednou." Podívala se na mě nevěřícně. I tak měla svou pravdu.

"Je jednou z nich." chytila jeho předloktí, toto byla její poslední šance.

"Teď jednou z nás a ty jí v tom musíš pomoct. Buď na ni hodná a moc mi ji neznič." Políbil ji na temeno hlavy a pomalou chůzí odkráčel pryč.

A já zůstala samotná s osobou, která mě vinila za ztrátu své rodiny.