Genesis

4.

Capitan Creas

"Jsou čipy aktivní?"Obrátil jsem se na mechaniky, co seděli za kulatým stolem a sledovali průhlednou desku na niž se míhali různé informace, čísla, slova a mřížkované obrazy, kterým jsem já zrovna nerozuměl. Proč taky? To byl jejich úkol, já měl na starost zcela jiný.

"Zdá se, že aktivní jsou pouze tři." Otočil jsem se na jednoho mladičkého muže, který zde dělal teprve první měsíc. Byl jsem potěšen touto informací. Znamenalo to, že někdo přežil.

"Kdo přežil?" Trhl strachem sebou a snažil se co nejrychleji zjistit potřebné informace.

"Voják Shiverová,nadplukovník Collins a voják Carter. Nikdo jiný." Podíval se na mě, čekal na mou reakci. Toto byl dosud největší úspěch. Nikdo, kdo tam zůstal nepřežil. Ne tak dlouho. Tři z dvaceti přežili. Ano, byla to ztráta, ale ne taková, která by se nedala akceptovat. Koutek se mi zvedl do úsměvu.

"Výtečně." Chytil jsem si ruce za zády a čekal, až se mi na velké obrazovce začnou načítat životní funkce všech zbylých.

Nate

"Jsi marná! Raději bych pracovala s oslem než s tebou!" Grishna sledovala mé učinění s nástrojem, jenž měl sloužit k čištění stájí. Nemohla jsem přijít na techniku s níž by to šlo. Cokoliv jsem nabrala okamžitě opět spadlo.

"Díky za upřímnost." Měla zkřížené ruce a stála mezi futry. Dívala se na mě a mě to znervózňovalo. Opřela jsem se o dřevěnou rukojeť a zadívala se jí do velice zvláštních očí.

"Nemusíš se na mě dívat, zvládám to!" Pravdou bylo, že se má slova s děním dosti vyučovala. Přenesla váhu na druhou nohu.

"Nemyslím si. A ještě něco..." Kůň mě kopl zadními do zad a já si dala druhou ránu o stěnu. V jednu chvíli jsem nedýchala, nevnímala a jen viděla zvláštně blikající světýlka před očima. Bolest byla omračující, mohla jsem mít zlomená žebra. Dech uvízl v krku a nešel ven a ani dovnitř.

"...nikdy nestůj koni za zadkem." S elegancí se dala do pohybu a zamířila za svými koňmi. Nechala mě ležet a já neměla v plánu jen tak vstát. Byla jsem šíleně unavená a vyčerpaná a vlastně jsem se ani hýbat nechtěla. Chtěla jsem jen ležet na špinavé slámě a nic nevnímat. Natočila jsem hlavu trochu napravo a všimla si dětské postavy, jenž se ukrývala za dřevěnou plentou, jakmile si však všimla mého pohledu, utekla pryč a já neměla energii běžet za ní. Líně jsem vstala a chytla opět stroj na hnůj do ruky. Nesměla jsem vyjít ze stáje dříve, než bude čistá. Naneštěstí pro mě toho bylo více předem mou než za mnou.

"Dobře, to už pro dnešek stačí." ozval se od dveří stáje Argil. Přísahala bych, že ještě před vteřinou jsem byla ve stájích sama. Odložila jsem věc na hnůj a vyšla ven.

"Můj lid se dnes loučí s mrtvými. Chci, abys byla u toho. Jdeme, musíš se připravit."