Akame ga Kill 1944

Nový domov

Jejich příjezd nebyl nijak zvlášťně oslaven. Spojenecké jednotky byly zrovna zaměstány opravou zničených barikád a stavbou nových stanů různých funkcí. Nejdříve projeli kolem několika vojáků, kteří zrovna na cestu přitahovaly nové pytle s pískem, poté minuli několik nastartovaných Shermanů a nakonec když dojeli na náměstí k nim přiběhla parta mediků. Okamžitě se velitelky Akame otázaly na těla na zadních místech. Tatsumovič nerozuměl jejich rozhovoru, ale začal protestovat ve chvíli, kdy vojáci chtěli z vozu sundat mrtvoly jeho přátel.

,,Klid. Jenom se o ně postarají, než najdeme místo pro pohřeb." uklidnila ho Akame rusky. Tatsumovič se uklidnil a znovu usedl. Přišlo pár dalších lidí a Leone po chvíli vystoupila.

,,Jdu si pro svojí ruku!" zamávala s úsměvem na kapitánku. ,,Prej mi ji zas přišijou, tak očividně ještě neshnila."

Následovala skupinu do bílého stanu s velkým červeným křížem.

Akame znovu šlápla na plyn a s jeepem projeli ještě několik ulic zničeného francouzského městečka. Zastavili se až před kostelem.

,,Vystup si." otočila se Akame na ruského vojáka a sama vyšla z vozidla. ,,Tady udělali velitelství." vysvětlovala mu, mezitím co kráčeli k otevřenému portálu důstojné budovy, která byla překvapivě stále netknutá. ,,Nejdříve musím nahlásit tvé připojení k naší jednotce. To tě potom přeberou mí přátelé, kteří by tu měli být. Já budu muset podat hlášení o všem co se stalo v tom městě."

Tatsumovič mlčel a prohlížel si interiér kostela. Často mu ve výhledu bránily pobíhající vojáci, nebo jejich rozkazující nadřízení. Přes mezery v mihajících se lidech zahlédl stěny poškozené nedávnou střelbou. Kulky zdobily i polámané lavice. Nejvýraznější byly tmavé louže krve na podlaze. Kdykoliv přes ně někdo přešel, ozval se mlaskavý zvuk. Naznačovalo to, že kapalina musela být ještě čerstvá. I přes děravé zdi a převrácené, zničené lavice ho vnitřek božího domu okouzlil. Z mírně hypnotického stavu ho vyrušila kapitánka a držíc ho za límec ho odvedla ke stolu, za kterým seděli tři starší muži v zelených uniformách. Diskutovali spolu nad jednou velkou mapou.

,,To je on, pane." prohlásila Akame.

,,Ten rus?" zvedl muž, kterého žena oslovila jako svého nadřízeného, pohled od chaosu na stole.

,,Ano, pane."

Muž pohlédl na Tatsumoviče. Rus zahlédl v jeho očích, obklopených vráskami, řadu zkušeností ztvrených tvrdě vybojovanými bitvami. Hlavu od čela nahoru zakrývala čepice s kšiltem, ozdobená hvězdami. Oči se přesunuly zpět na kapitánku.

,,Jste si jistá, že nemá spojení s Ruskem?"

,,Nemá."

,,Dobře. Jsou to naši spojenci, ale nesmí se k nim dostat žádné z našich tajných informací, přičemž vy jste ta nejtajnější." na zájmeno dal největší důraz, aby zvýraznil vážnost situace. ,,Jinak tedy..." pokračoval, dříve než by Akame mohla něco dodat ,,Já stejně o složení vaší jednotky nerozhoduji, když ho chcete, tak si ho vemte. Zbytek Night Raidu se usídlil v místním hotelu, je to 3 ulice na sever. A generálka Najenda zde ještě není, prý byly komplikace u jejího transportu."

,,Ano, pane. Děkuji, pane." zasalutovala ,,A hlášení, pane?"

,,Zaprvé si odpusťte to pane. Bolí mne hlava." vzdychl důstojník ,, A hlášení probereme potom. Za hodinu v mém stanu."

Akame povolila z pozoru a loktem šťouchla do Tatsumoviče, aby poodešel. Když se vzdálili od důstojnického stolu, otočila kapitánka se znovu na Ruse.