Strašidelné Příběhy

8. Schizofrenie

Ležím na pohovce v objetí se svým manželem a dítětem. Nikdy jsem nezažila takhle mocné propojení, takovou lásku, neboť jsem nikdy neměla takové štěstí.
Pevně se tisknu ke své roční holčičce, líbnu jí na čelíčko a čichám vůni jejích jemných blond vlásků. Pomálu otevírá svá velká modrá kukadla a hodí po mně nádherný úsměv.
Po sléze se budí můj jediný princ na bílém koni, můj manžel, který mi věnuje sladký polibek na rty.
Povídá mi, že se půjde projít s malou, prý mě chce nechat prospat. Já jen na to kývnu.
Pomálu uzavírám svá víčka a propadám se do říše snů, zlých snů, nočních můr.
Probouzím se se slzami v očích, spoceným čelem a hlasitě lapám po dechu. Zdálo se mi něco velmi zlého, něco o mé rodině, o mé jediné dcerušce a o nenahraditelném manželovi.
Podívám se na hodiny, je šest hodin večer pryč. Spala jsem celý den. Prohledala jsem barák a oni nikde. Rozhodnu se zavolat, ale telefon je hluchý. Čekám do noci a stále volám, ale nic..
Rozhodnu se informovat policii, ale ti budou hledat až skončí den, prý se můžou do té doby objevit.
Chodím splašeně po chodbě, tam a zpátky. Na konci naší dlouhé chodby si všimnu jakéhosi černého koláče tmy. Světlo je na konci chodby, takže nemůžu odhadnout co, popřípadě kdo tam stojí.
Tmavý flek čehosi se přibližuje a pohlcuje pomálu celou chodbu.
Cítím náhlou závrať, vzduch v místnosti je řidčí, pomaloučku se mi stmívá před očima a podlamují se mi kolena.
Víte jak jsem se probrala z toho hrozného snu? Byl stejný jako realita, to co se mi zdálo, to se stalo po probuzení realitou, zlou a temnou.
Je však strašné, když sedíte na lůžku v psychiatrické léčebně s tím, že vaše milující rodina nikdy neexistovala a že nedokážete rozeznat, zda je realita, že sedíte na tom lůžku v psychiatrické léčebně...

Tahle kratičká storka mě zrovna napadla, když jsem se zakoukala z okna.. Napadlo mě, že bych měla něco napsat, a jelikož jsem měla "depresivní" náladu, napsala jsem tohle. Snad se líbí..
-Anka.