Strašidelné Příběhy

20.

Vidím víc než lidé:

Sedíš doma, je večer a jsi sám? A napadlo tě někdy, jak moc je to nebezpečné? Určitě napadlo. Na zlomek vteřiny, a protože je to dost strašidelná myšlenka, tak si ji raději nechal být a pustil jsi si komedii a nebo šel spát.
Ignoruješ ten fakt, že se může cokoliv přihodit. Ty nejděsivější myšlenky se točí v hlavě, když si sám a nemáš žádné rozptýlení. Pokud nemáš rozptýlení, tak se nudíš, a však u většiny lidí se nuda promění ve strach.

A nudíš se i teď, protože čteš tuto část. Já doufám, že čteš v naprosté tmě a jsi sám a v klidu, pak totiž tyto věci můžeš více vnímat. Tak jako Bethany.

5. ledna 2019
Tak píši zase po delší době a opět se toho přihodilo více. Například nový rok, který vnímám stejně jako předchozí.
Vánoční prázdniny jsou pryč a já se opět vracím do své rutiny. Vstávání do školy, učení a chodit domů se jen vyspat.
Já tam nechci nechávat mámu samotnou, ale bojím se a když oni ví, že se jich člověk bojí, tak jsou agresivní a chtějí vás dostat.
Pokud jim člověk nevěnuje pozornost, pak oni člověku také tolik né.

..
Flashback: 7.10.2018

Seděla jsem v obýváku a můj bratr si hrál s vláčkama a kolejnicí, kterou dostal k narozeninám z minulého roka.

Vše vypadalo v klidu do té doby, kdy se vše okolo mě zpomalilo a nabralo studně modrý podtón. Jako kdyby jste se objevili v půlce zvláštního snu.
Mé tělo bylo paralyzováno a na nohou jsem cítila chlad.
Hlava se mi pomálu točila k tmavé a dlouhé chodbě. Stála tam černá, skrčená, vyzáblá postava s dlouhými končetinami. Nebyl ji vidět obličej, ale cítila jsem, že na mě zírá. Byla to negativní postava. Cítila jsem z ni smrt a nenávist.
Nechtěla mě ale zabít hned. Chce ze mě dostat ten největší strach. Chce se naplnit mou úzkostí z ní.
Tohle vše jsem cítila. Najednou skrze příšeru prošla sestra a zeptala se. : ,,Na co kurva zíráš? ''
A v té chvíli vše zmizelo a já se probrala ze šoku.
Musela jsem to alespoň na deset vteřin vstřebat, a tak jsem na ní jen zírala. Už jsem neslyšela mašinu, se kterou si bráška hrál. Trhla jsem hlavou k bráškovi a ten na mě zíral se strachem a sestra na tom byla podobně.

Zamrkala jsem očima. ,,Já jenže, totiž-musím jít už spát..usínala jsem,"řekla jsem zmateně a šla do pokoje s hrůzou.. Věděla jsem však, že příšera se už dnes neobjeví.

Konec flashbacku:

Deník jsem zavřela a rozhodla se, že se už nebudu bát. Už se nebudu skrývat. Je to můj domov!
Přišla jsem domů hned ze školy a hodila si batoh do rohu pokoje. Nikdo nebyl doma a byla už tma, jak je teď zimní období.
Na celý barák jsem začala řvát. Nechápu, kde se to ve mě vzalo, ale musela jsem to ze sebe dostat. Domov je místo bezpečí a nesmí to být naopak.
,,Vím, že mě slyšíte a vím, že na mě každý den čekáte. Čekáte na mou vůni, na vůni strachu. Ten vám tak voní. Využíváte mé vidění.  Postupně mě zabíjíte, ale teď se zlobíte, moc se zlobíte, protože vám odporuji. Nebojím se vás! Chcete mě zabít? Do toho, teď nebo nikdy! Ale vy to nedokážete, protože se teď bojíte vy. Bojíte se mě, protože jsem odkryla vaši slabinu. Živíte se strachem, ale v tomhle domě se vás už nikdo nebojí. Nejste ani mrtví, protože jste nikdy nebyli opravdoví."
Každé slovo jsem zařvala s brekem. Každé slovo mě vyčerpávalo víc a víc říkat, protože to bylo proti jejich vůli a oni trpěli. Doufám.
Zabila jsem je, ale i sebe. Nedošlo mi, že když odkreju jejich pravdu a nebudu se bát, tak se uvidím mrtvou na podlaze.

Ahoj lidičky, chtěla bych Vám dodatečně popřát šťastný nový rok 2019 a mnoho úspěchů! Dlouho nevyšla žádná část, tak se Vám touhle částí omlouvám. V blízké době vyjde další. Musím ji jenom přepsat sem. Doufám, že někteří z Vás na mě a moji "knížku" nezapomněli a dají mi šanci, abych napravila svou neaktivitu.
-Anička