Strašidelné Příběhy

16

Tma

°Když zavřeš oči, co vidíš? Vzpomínky? Sny? Nebo vidíš jen tmu?
Ano, většina lidí vnímá tmu jako přirozenou a příjemnou cestu, která vede do říše snů. Někdo ji nemusí vnímat jako temnou nicotu. Vždy, když zavřu víčka, tak tmu nevnímám samotnou. Možná, že se nebojím tmy, černé barvy, ale bojím se toho, co se v ní skrývá. Věřte nebo né. V té tmě se něco skrývá.
Něco temnějšího a zlejšího než cokoliv a rozhodně už se to nechce roky skrývat za mými víčky, či ve tmě.°

Udělám tečku za posledním slovem a deník si schovám do horní poličky za knížky. Mé každodenní pocity mají v mém deníku vždy místo.
Poslední měsíce mám pocity stejné. Člověk by řekl, že si na to už musím zvyknout, ale nemůžu. Každým dnem usínám s pocitem, že druhý den bude ještě horší.
Pak jsou tu lidé, kteří by reagovali takto.. ,, Té holce je 16 let, je to opožděný přelom dětství, to se spraví."
Já se necítím jako dítě. Cítím se jako oběť, jediný člověk, který je pod nátlakem lidstva.

Má matka tvrdila, že mé chování není normální a dala mě k psycholožce. Udělala to tím způsobem, že špinavý kus hodí do pračky a ta se o ten kus postará.
Po několika sezení jsem se psycholožce otevřela, protože mi vyhrožovala polepšovnou. Ta z toho vyvodila, že mám deprese a traumata, která jsem v sobě měla v dětském věku. 
Prý jsem je v sobě dusila a teď mi ti strašáci ve tmě dávají co proto.

Celé to zní jako komedie. Dokonce ani ta pitomá psycholožka mi nevěří. Už jsme o tom přestali mluvit, všichni.

Není nikdo, kdo by mi věřil. Nikdo, jen to, co se v té tmě skrývá.

Někdy jdu v noci na záchod a je děsivé, skutečně děsivé, jak světlo na konec dlouhé chodby nedosahuje. Dlouhou chodbou se rozespalá motám k záchodu.
Někdy mám pocit, že se mě něco lehce dotkne. Vždy jsem se vymluvila na rozespalost, přece nejsem blázen.

Jenomže dnes jsem zase musela na záchod. Prvních 5 kroků jsem šla pomalu, pak jsem nabrala rychlost blesku. Šla jsem do té doby, než mě zastavil a přitloukl na místě strach. Na konci chodby prudkými, nepřirozenými pohyby tančila jakási silueta.
Byla obrovská a vyzáblá. V tu chvíli jsem nedokázala nic, než jen přihlížet. To něco si kleklo a proplazilo se ke mně.
Pamatuji si jen, jak jsem ucítila bolest v hlavě a prudkou ránu a pak to nejhorší..

Je strašné, když máte za sebou zážitek, co mám já, ležící na zemi s pocitem, že jste mrtvá. Vy si to přejete, ale nejste. Protože to něco, to mohlo udělat už dávno.
Jen jsem omdlela a ta zrůda v té tmě je pryč.
Však né, tak docela. Je pryč jen z mého zorného pole. Jinak tu je. Cítím, jak mi dýchá na kůži. Dýchá stejný vzduch. Je mi v patách v každým koutě, kde je tma.
Je jedno, jak je ten kout tmy velký. Ona tam bude. To něco nemá kosti a může se schovat kamkoliv, do jaké kolik skulinky. Cítím ji ve zdech, jak chce pohltit světlo přes den. Cítím ji pod postelí, ve skříni, venku, v lidech.

Cítím ji všude. 

Má někdo strach z tmy?