Šedý odstín ✓

35. Kousek chleba

13. dubna 1942, Osvětim

Stalo se to v úterý. Třináctého dubna tísíc devět set čtyřicet dva. Stačil k tomu Felix Höltz, jeden starý Žid a jeden hrdý nacista.

Ráno začalo jako každé jiné. Felix se probudil, a když pohlédl do zrcadla na toho chlapce s vlasy jako peří a tvrdýma očima, pocítil k sobě nenávist. Stala se z něj zrůda. Hitlerova hračka. Byl stejný jako všichni ostatní v tomhle zpropadeném táboře. Co na tom, že Židům nechtěl ubližovat? Dělal to. Každý den. A právě proto nese stejnou vinu jako ostatní.

„Ale můžeš to změnit!" Jako by slyšel hlas Kláry. Jeho Kláry. Usmívala se na něj svýma čokoládovýma očima. A možná už tehdy se Felix rozhodl, že udělá, co udělal.

Ten den dohlížel nad vězni, kteří stavěli budovu pro další Židy. Měl přijet další transport a v táboře pro něj už nebylo místo, ač denně stovky a stovky Židů umíraly v komorách a jejich duše společně s temným dýmem stoupaly do nebe.

Hlídku měl s Reinholdem Hermannem. Padesátiletý muž s černými vlasy posypanými šedí, byl zraněn ve Stalingradu. Přišel o nohu a už nebyl schopen bojovat. A tak ho šoupli sem. Byl to zapšklý muž, který Židy upřímně nenáviděl. Felix ho neměl rád, kvůli krutosti a škodolibému potěšení, s jakým kopal, mlátil a šlehal příliš pomalé vězně. Pomalí byli totiž všichni.

Oblékl si kabát, protože ikdyž byl duben, vzduch byl ještě chladný a na pár místech dokonce ještě ležel sníh. Strčil ruce do kapes a s hlubokým nádechem se vydal k pomalu pracujícím mužům.

„Heil Hitler!" pozdravil ho bujaře Reinhold, jakmile si jej všiml a pozvedl šálek s horkou kávou. Felix se znechuceně ušklíbl. Hermann byl ještě horší, než Nicholas Koliewsky.

„Heil Hitler, Reinholde," kývl na něj bez úsměvu a postavil se vedle. Pohledem přejel zkroucená záda lopotících se Židů. Všichni byli hubení. Žalostně vyzáblí. Mohl by jim spočítat všechna žebra. V jejich zmučených obličejích se zračila bolest a odevzdanost. Pracovali tiše a mechanicky. Občas někdo z nich zakašlal, ale jinak nepadlo ani slovo. Báli se cokoliv říct. Tohle nejsou lidi. Pomyslel si Felix s bolestí. Tohle jsou jen lidské schránky.

Felix zaznamenal, že Reinhold vedle něj dopil kávu a po tváři se mu rozlil úsměv. Věděl, co bude následovat. „No tak! Hněte sebou, vy špíny líný! Vy hajzli špinaví! Steh' auf!" křičel na Židy. Chodil kolem nich, mlátil je a kopal. A když se někdo z nich dlouho nezvedal, stoupl si nad něj a plival na jeho shrbená záda jednu urážku za druhou. „Zvedni se ty podvraťáku židovskej! Ty svině jedna špinavá! Vstávej! Shnell, shnell!"

Odvrátil od toho pohled. Nemohl se na to koukat. Bylo to tak... nelidské. A nebo možná právě tak krutě lidské.

Když toho měl Reinhold dost, vrátil se vedle Felixe a nalil si další šálek kávy.

„Je mi z těch zavšivenejch Židáků zle," svěřil se Felixovi a opovržitě ohnul ret. „Náš Führer to vymyslel dobře. Nezaslouží si nic lepšího, než tohle!"

A mě je zle z tebe, pomyslel si v duchu Felix. A navíc tenhle hnus Hitler nevymyslel. Na to má jiné mozky. Nahlas to ale neřekl. Nahlas pověděl jen: „Máte pravdu. Nic lepšího si nezaslouží." Reinhold ho přátelsky objal kolem ramen.

„Z tebe něco bude, chlapče! Máš k tomu správný přístup," zazubil se na něj a poodhalil tak svoje pokřivené a špinavé zuby. Felix na to neřekl nic. V duchu se však sám nad sebou znechuceně ušklíbl. Jsi jako oni. Stejný jako oni. Jako oni.