Šedý odstín ✓

12. Bortící se duše

Pro EvanlynMay. I tvůj úsměv má obrovskou cenu, věř mi :)

13. listopadu 1941, Brno

„Miluješ mě, Štěpáne?"

„Ano. Vždyť to víš, miláčku!" políbil ji na nos a odhrnul jí z očí pramen neposedných vlasů. „ Ale... já myslím doopravdy!" namítla, „jako... jestli by sis mě vzal." Štěpán ztuhl. Přeměřil si svou milenku přísným pohledem. Z jejího dychtivého výrazu pochopil, že to myslí vážně. Jenže on je velitel gestapa... copak by mohl udělat něco takového? A jeho dceruška... vybavil se mu její rozzářený obličej, když přijde domů. Byla přesná kopie své matky, jeho manželky Evy. Blondýnka s velikýna modrýma očima.

„No-" zaváhal. Nevěděl jak dál. Zuzana nedočkavě naklonila hlavu na stranu. „No?" napodobila ho. Štěpán si nervózně odkašlal. „Mám ženu, Zuzano. A taky; co by tomu řekli lidi?"

Přimhouřila oči. „Co by tomu řekli?" opáčila lehce podrážděným tónem. „Zuzano." Štěpán ji něžně pohladil po dokonale čisté tváři. Na chvilku si vybavil už trochu vrásčitou tvář své ženy. Neměl vůči ní žádné výčitky, ale opustit ji nechtěl. Hezky se o něj starala a byla poslušná. Zuzana byla naopak nespoutaná. Mladá. Divoká. Nezkušená a nevinně sladká. Přitahovala ho. Ale nevzal by si ji.

„Nejde to," zavrtěl hlavou. Zamračila se. „Myslela jsem, že je ti jedno, co si povídají ostatní!" zaútočila.

„Zuzanko, rozvod je vážná věc!" namítl jemně, ale pomalu ho už její dotěrnost začala zlobit.

„Já tě miluju," zašeptala. A kdesi hluboko v srdci věděla, že je to pravda. Napřed ho nenáviděla a opovrhovala jím, potom ji přitahoval a nakonec se k němu citově upnula. Prahla po jeho dotecích. Cítila se s ním dospěle a taky bezpečně. Věřila, že ji v téhle strašné době ochrání.

„Já vím, drahoušku. Neboj, jednou budeš celá má," zamumlal jí do vlasů. Zuzaně se po tváři rozlil blažený úsměv. Po další jeho větě však pohasl.

„Zítra mají popravu ti odbojáři, cos je nahlásila," políbil ji do vlasů. „Ale ty dva jsme nenašli. Zmizeli. Prostě jsou pryč!" Zuzana si trochu oddechla, že aspoň Petr je v bezpečí. Jenže co ostatní? Všechno se v ní sevřelo.

„Kdy?" zeptala se, „kdy bude ta poprava?" Usmál se na ni. „Ve dvě. Ale není to pohled pro tebe! Budou zastřeleni-" Na chvilku se odmlčel, „-mnou." Hrůzou vytřeštila oči a bezděky se od něj odtáhla. „M-myslela jsem, že ta-takový vě-ci nedě-láš," zakoktala se. Objal ji kolem ramen. „Klid, drahoušku. Proč tě to tak rozrušilo?"

„No, že je zabiješ!" Copak ho to ani trochu nerozrušovalo? Byl schopen chladnokrevně zastřelit čtyři lidi? Mají rodiny, přátele... A tys je zase chladnokrevně udala! Ozval se v ní tenký hlásek vinny. Rychle ho zaplašila. Myslela si, že je Štěpán jiný.

„Miláčku," pohladil ji po ruce. „Je to moje práce!" Vysmekla se mu a sedla si na postel. Vjela si rukou do vlasů a unaveně si povzdechla. Připadala si docela bez energie. Ale jsem šťastná! Pomyslela si rychle. Opravdu?

Štěpán jí rukou přijel po zádech. Zuzanu jeho dotek trochu uklidnil. Byl tu s ní někdo, kdo po ní toužil. Copak to není hezké? Určitě ji miluje.

„Zuzanečko moje! Nebuď smutná, prosím," zašeptal trochu chraplavým hlasem. Zuzana se na něj otočila a usmála se, ale zpátky do postele se zlákat nedala. Vstala a začala se oblékat. Štěpán ji s trochou nevole pozoroval. Nakonec však také vstal a následoval jejího příkladu.