„Nejdřív přijde prázdnota," začal potichu Alex. Ležel vedle mě v trávě, schovaný v tmavě modrém svetru. Napadlo mě, jaká je to ironie. Já seděl, on ležel a vypadal mnohem zničeněji než já. Každý by si řekl, že by to mělo být spíš naopak. Že já bych měl vypadat jako ten slabší. „Nejdřív je ti prázdno, nedochází ti, co se dělo. Někdo ti to řekne a tobě se nedaří plně pochopit význam toho, co ti právě oznámil. Je to, jako by se v tobě všechno propadlo, a v tobě zůstane obrovská díra." trochu se zadrhl, ale pak pokračoval: „Jenže tu pak něco zaplní, až moc brzo a v dalších chvílích nevíš, jestli vlastně nebylo to zmatený, užírající nic lepší."
YOU ARE READING
the phases of drowning
Short Story"Nejdřív jsi úplně prázdnej... a na konci všechnu tu prázdnotu zaplní strach."
