the phases of drowning

s;x

Potichu jsem zaklepal na dveře nemocničního pokoje. V ruce jsem měl slunečnice, jeho nejoblíbenější květiny. Dveře mi otevřela mladá žena a jen mi rychle sdělila, že nám „nechá soukromí" a že „je vyčerpaný, ať to nepřeháníme."

Děsil jsem se toho, co uvidím, až do pokoje vstoupím. Zhluboka jsem se nadechl, vešel a rozhlédl se.

„Ahoj," pozdravil jsem Alexe potichu, se smutným úsměvem. Odpověděl skoro šeptem. Posadil jsem se vedle jeho postele a on mě chytl za ruku, slabě, nejistě. Nevytrhl jsem se mu, místo toho jsem jeho ruku jemně stiskl. Vypadla tak slabě, tak smutně, tak moc smutně. A já litoval, že jsem si nikdy nevšiml, kolik tíhy, smutku, se za jeho očima skrývá.

„Pamatuješ, jak si to říkal?" začal jsem pomalu. Alex mě zvědavě pozoroval. „Nejdřív tu byla prázdnota," začal jsem, ale slova se mi zadrhávala v krku. Upřel jsem oči na špičky svých bot, „Nejdřív to byla prázdnota... teď jsou to výčitky a strach. Měl jsi pravdu Alexi, ten strach je hroznej." znova jsem polkl a pokračoval: „Tak moc se omlouvám, že jsem si toho nevšiml, je mi to tak moc líto, měl jsem ti pomoct. Nechci, abys odešel. Sakra, nechci, abys odešel, nechci o tebe přijít."

Alex slabě stiskl mou ruku: „To je v pořádku. Je to v pořádku," opakoval a po tváři mu tekly slzy.