the phases of drowning

four;relief

„Potom už víš, že bude v pořádku. Že přežil. Že nebude mít trvalý následky." řekl potichu. Ležel v trávě a připadal mi jako hadrová panenka. Bez nějaké vůle, jeho nohy i ruce byly tam, kam dopadly, když si lehal, tvář měl obrácenou k obloze a zpod očních víček mu teklo více a více slz. Vypadal zlomeně. Zničeně. „Pořád je ti smutno, pořád brečíš, pořád si vyčítáš, pořád si připadáš zvláštně těžce, ale víš, že je ten člověk v pořádku. Víš, že za pár dnů budeš klepat na dveře jejich nemocničního pokoje s kytkou v ruce, že jednoho dne budete zase spolu dělat to, co předtím." Z hrdla se mu vydral vzlyk. Sevřel víčka pevněji k sobě a pokoušel se uklidnit hlubokým, pomalým dýcháním.

„Promiň," zašeptal a podíval se na mě. „neměl bych brečet."

„Víš, vědět, že je ten na kom ti tak moc záleží naživu a bez následků nezní jako moc, ale v tu chvíli to znamená strašně moc."