Nečekaně královnou👑

Přípravy

Ráno mě z mého spánku probudily čtyři komorné........,,Vstávat, vstávat. Dnes je Váš velký den. Nemůžete ho přece celý prospat, musíme Vás připravit." ,,Né, ještě je brzo," zakňourala jsem. Nebo spíš: ,, Ještě nejsem připravená stát se královnou." Ale tuhle větu jsem si radši ponechala pro sebe. ,,Vy dvě připravte slečně vanu a my dvě zatím připravíme šaty, "poručila jedna komorná.

,,Tak pojďte slečno. Svléknout,  vana je již připravená."V tu chvíli jsem za horkou koupel byla vděčná. Alespoň jsem se ještě mohla trochu psychicky připravit.

Po koupeli jsem si oblékla na sebe jen župan. Poté jsem si šla sednout na židli před zrcadlo. ,,Máte nějaké zvláštní přání na účes nebo líčení, slečno? Nebo nám necháte volnou ruku," promluvila na mě hlavní komorná. ,,Ne díky, nechám to na vás." ,,Dobře." Česáni s líčením začaly. Nevěděla jsem na co se mám soustředit dříve, protože každá ze čtyř komorných dělala něco jiného. Obdivovala jsem je za to, že jsou tak sehrané. Asi za tři hodiny jsem byla hotova. Odvedly opravdu dobrou práci. Ze zadních vlasů jsem měla jakoby upletenou čelenku  a v ní zapletené krásné bílé květy. Ve předu jsem měla jen pár volně puštěných pramínků. Celý účes vypadal velmi vznešeně. Líčení mi zvolily jemné. Ale na rtech jsem zato měla výrazně rudou rtěnku. Nemohla jsem se na sebe vynadívat.

,,Vypadáte velmi úchvatně, slečno." polichotila mi jedna z komorných. ,,Děkuji," odpověděla jsem. ,,Tak a teď přichází ta těžší část. Šaty. No tak do práce. Šup, šup. Ať to všechno stihneme," popohnala nás hlavní komorná.,, Vy slečno si nejprve oblečte tyto spodní šaty. Já zatím připravím korzet." Počkejte, počkejte. Opravdu řekla korzet? Ze všeho na světě jsem nesnášela nosit korzet. Nedá se v tom dýchat. Měla jsem ho snad jednou v životě a už nikdy víc! V této době to už ani nebylo moderní. Nosil se jen na slavnostní akce. Což bohužel svatba je. Ach jo...                  ,,A nešlo by to bez korzetu?" Zeptala jsem se s nadějí v hlase, ale komorné to asi překvapilo. ,,V žádném případě. To by se nehodilo a ani by jste se nevlezla do svatebních šatů." Odpověděla mi přísně jedna z komorných. ,,Ale.....,ale já v něm nemůžu dýchat a než dojdu k oltáři tak umřu," zaskučela jsem. ,,To už moc přeháníte. Jeden den to snad vydržíte. A honem, honem čas nás tlačí," popohnala nás znovu. 

Už jsem nic nenamítala a začala jsem se konečně oblékat. Po první vrstvě následovala "železná kostra" na mojí sukni, aby vypadala objemněji. Na ni následovaly další dva krajkované přehozy.   Poté přišel na řadu obávaný korzet. Nejdříve to bylo v pohodě, ale jak ho začaly šněrovat a utahovat, vrtěla jsem se bolestí. Dokonce jsem i jednou zařvala. A také mi oči začaly slzet. Ale musela jsem je potlačit, kvůli make-upu, abych si ho náhodou nerozmazala. To by mi daly. Na korzet se pak jen dala kolem pasu bílá velká mašle, jelikož korzet byl už sám o sobě krásně ozdobený perličkami. Pak mi ještě připnuly na vlasy krásný bílí závoj po pas, ozdobený dole krajkou.

Přestože jsem se ani nemohla pořádně nadechnout, vypadala jsem úchvatně. Ještě mi na krk dali nádherný diamantový náhrdelník, který mi dal otec, právě na tuto příležitost. Náušnice, kytku do ruky a byla jsem připravená jít k oltáři...