Dvojí krev

Dien

Šla jsem uklidit nádobí ze stolu, podle rozkazu hlavní služebné. Byla jsem unavená z nedostatku spánku a krvavé rány na ruce od provazu tomu taky napomáhali. Jela jsem na úsporný režim už dva týdny a jen jsem čekala, kdy mě to zabije. Tohle nebyl život, ale přežívání. Ze dne na den, z hodiny na hodinu, ze sekundy na sekundu.
Sesbírala jsem talíře do velkého proutěného košíku, navrch jsem položila příbory a číše nechala na stole. Zvedla jsem koš a myslela, že mi upadnou ruce a rupnou záda. Tohle bych neměla tahat sama, napadlo mě. Ale co jsem mohla dělat. Lidí tu bylo málo, protože náš král se rozhodl vyvraždit všechny ,,čarodějnice".
,,Neměla, máš pravdu." Ozval se za mnou hrubý mužský hlas. Já to řekla nahlas, problesklo mi hlavou. Ty si ale blbá, teď budeš mít potíže, vynadal mi vnitřní hlas. Nebyla jsem si jistá kdo to je, ale jedno bylo jisté, byl to člen královské rodiny. Bála jsem se otočit, vlastně jsem se bála jakkoliv pohnout. Celá rodina mi naháněla hrůzu. Cítila jsem, jak se na mě dívá, začala jsem se třást a to ticho mi taky zrovna moc nepomáhalo. Věděla jsem, že se nesmím hnou, dokud ON neřekne.
,,Dien, kde si ty malá mrcho!" uslyšela jsem křik, který ještě zesílil, když se rozletěli  dveře, v nich stála Meri - hlavní služebná ,,To ti nedaruju, ty..." křičela, ale jen co si všimla postavy za mnou, tak ztichla.
,,Omlouvám se vaše výsosti." Udělala pukrle ,,Já si jen odvedu tuhle mr..." do řeči ji skočil ON.
,,Ne, odnes za ni ten koš a TY," poslední slovo zdůraznil ,,půjdeš se mnou." Všechno se to ve mně nevřelo, on myslel mě. Ale proč? Nechápala jsem. Dřív než jsem se nadála, Meri si ode mě brala košík. Na chvíli jsme se setkali očima. Čekala jsem, že v nich bude odpor vůči mě, ale byla v ní lítost a soucit. Rázem mi došlo, kdo ON je. Byl to Nikolas, nejstarší z princů a mezi lidmi se říkalo, že je stejně krutý jako jeho otec. Roztřásla jsem se ještě víc, div se mi nepodlomili kolena.
,,Otoč se na mě." Rozkázal, jen co Meri zmizela. Poslechla jsem, pomalu jsem se otočila čelem k němu. Oči jsem zabodávala do země, věděla jsem jaký je trest, když se někdo podívá JIM do očí, nebo jen do obličeje. ,,Hmm" zhodnotil mě, z jeho hlasu jsem nebyla schopná, poznat, jestli to myslel kladně nebo ne.
,,Podívej se na mě," nakázal mi a dostal mě tak do pasti. Věděla jsem, že ať poslechnu nebo ne, čeká mě trest ,,no!" pobídl mě.
,,P-pro-prosím, n-ne." Vydala jsem ze sebe. Měla jsem ohromný strach. Nikolas se ušklíbl a pomalu ke mně došel.
,,Teď zapomeň na všechny pravidla a poslouchej jen mě, ano." Vzal mě za bradu a zaklonil mi hlavu tak abych se na něj musela podívat. Křečovitě jsem zavřela očí.
,,P-pro-prosím" zasténala jsem. Čekala jsem, že dostanu facku nebo na mě začne křičet, ale ono nic. Po chvíli jsem otevřela oči a já koukala přímo do jeho fialových očí. Byly nádherné. Mezi námi bylo sotva pár centimetrů. Znovu jsem se roztřásla.
,,Vidíš, že to jde." Usmál se na mě a odstoupil o krok dozadu ,,jdeme." rozkázal. Ale já se nebyla schopná pohnout. Podíval se na mě vztekle, že jsem neposlechla. Všimla jsem si jak zaťal pěsti aby mě neuhodil. ,,Jdeme!" pronesl znovu a tentokrát rázněji. Celá jsem se zachvěla. Vzal mě za ruku a trhl se mnou. Vyčerpání udělalo svoje a já se sesunula na zem. Před tvrdým dopadem mě zachránili pevné ruce a vzali mě do náruče.
,,S tebou bude ještě práce." Zaslechla jsem, jak mi šeptá do ucha. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a propadla se do tmi.