Uvězněná Sama Sebou

Jak to všechno začalo

Ahoj. Jmenuji se Laura a jsem taková neoblíbená patnáctiletá dívka s krátkými blonďatými vlasy a zelenýma nevýraznýma očima. Má postava je podle mé rodiny tak akorát. Já si přijdu zkrátka tlustá.... Ve škole my říkají "L" ani nejsou schopní vyslovit mé celé jméno. Je mi to vlastně jedno. Nikdo z mè třídy mě nezajímá. Kromě Brandona. Brandon je vysoký kluk s širokými rameny, kaštanově zářícíma očima a kudrnatýma černýma vlasama. Postavu má naprosto úžasnou. Každý den chodí cvičit do fitka. A já mám štěstí,že to fitko je naproti našemu paneláku. Občas se procházím jen tak okolo a snažím se ho zahlédnout. Párkrát už se mi to povedlo! Kamarádku žádnou nemám,ale nevadí mi to. Stejně jsou všechny holky z naší třídy pipiny s nosánky nahoru. Nejvíc nesnášim Elisabeth. Je to ta nejproradnější zmije světa! Divím se že s ní Brandon chodil.

Pondělí:
*Cink*
Ale ne! Škola... To bude zase den. Dneska máme psát tři písemky a já se učila jen na jednu. A k tomu máme domácí úkol z češtiny,kterej já opět nemám. Už jsem prostě taková. Všechno nechávám na poslední chvíli a pak se divím že moje vysvědčení zaplňujou především trojky a čtyřky. Rychle jsem vyběhla z pokoje a běžela do koupelny,kde jsem se upravila a vyčistila zuby. Do školy se nelíčím,stejně to nemá cenu. Když už jsem hotová běžím do kuchyně. ,,Ahoj mami!" pozdravím mamku přívětivě jakmile ji uvidím sedět v kuchyni u stolu a číst si noviny. ,,Ahoj Lauro!" řekla mi na oplátku ale tónem jako kdyby jsem něco zase provedla. ,,Lauro Anno Ketová!"(to je moje celé jméno,nesnáším ho) ,,Ty nevíš kolik je?!" A v tu chvíli jsem si to uvědomila. Rychle jsem se podívala na hodiky a zjistila,že mi ujel autobus do školy. Mamka už to taky věděla a proto se tvářila velice rozzuřeně. ,,Kdo si myslíš že tě teď odveze do školy?! Já nemůžu,táta je v práci a ty ještě řídit neumíš! Nebo snad jo?!!"křičela na mě mamka a já jsem jen se sklopenou hlavou mlčela. Je jasný že mamka mě tam neodveze a proto mě napadlo jediné. Jít do školy pěšky. Sice se mi tato varianta vůbec nezamlouvá ale je to jedinej způsob jak se dostat do školy,která zachvilku začíná. Beze slov jsem si obula boty,hodila na záda školní tašku a vyrazila na cestu. Školu mám asi jenom dva kilometry daleko,ale i tak se mi nechce chodit. A proto jsem si vzala penny board. Ještě jsem se naposledy podívala na hodinky a zjistila že za patnáct minut zvoní. Jinak to prostě nešlo... Rozjela jsem se.. Šíleně mě boleli nohy! Nesnášim tělocvik. Asi pro to z něho mám trojku. Jak jsem tak jela našim městem a "kochala" se,vůbec jsem si nevšimla kluka který jde předemnou a tak trochu jsem do něj narazila. Tak trochu víc. Kluka jsem schodila na zem,ale vůbec jsem nevěděla kdo to je,protože měl na sobě kapucu. ,,Moc se omlouvám" řekla jsem rychle a snažila se zvednout. Kluk si z hlavy sundal kapucu a já jsem málem omdlela. Kluk do kterého jsem narazila byl nečekaně BRANDON. Proč musím mít takovou smůlu?!

Mám pokračovat?😊