Uvězněná Sama Sebou

Neznámá kamarádka

Středa:
V osm hodin večer jsme měli jít zase ven. Tentokrát jsme se měli sejít v parku. Doma jsem se hezky oblékla a trochu nalíčela a vyrazila. V parku jsem byla načas,ale Brandon ne. Kolem půl devaté Brandon stále nikde.
Zato přišel někdo jiný... Elisabeth!
,,Jak si opovažuješ za mnou zase dolejzat?!" vykřikla jsem na ní s nečekanou odvahou. ,,Klid nestvůrko" řekla mi na oplátku klidným hlasem. Zaťala jsem pěsti. ,,Dnes máte zase randíčko?" zaptala se ironickým hlasem. ,,Vypadni!" vypískla jsem na ní. Elisabeth se zachichotala a odkráčela. Přišlo mi že se procházela jako páv v zahradě a chlubila se novým peřím. Měla jsem hroznou chuť po ní hodit nějaký kamen,co se válel na cestě v parku. ,,Děje se něco?" ozvalo se najednou za mnou. Poznala jsem Brandonův hlas. Rychle jsem se otočila a vykřikla ,,víš kolik je?!"
Brandon na mě jenom vyvalil oči. ,,Omlouvám se" řekl mi honem. ,,Jdu domu!!" zaječela jsem na něj a rozplakala se. Co nejrychle jsem utíkala domů,aby mě Brandon nechytil. Doma jsem padla na postel a plakala. Proplakala jsem asi půl hodiny. Mamka klepala na dveře mého pokoje,ale já neotevírala. Nechtěla jsem nikoho vidět.

Čtvrtek:
Ráno kolem půl sedmé jsem vstala a šla do kuchyně. Měla jsem nateklá víčka,protože jsem až moc brečela. V kuchyni byla mamka i taťka. Oba na mě zírali a mlčeli. Trapné ticho prolomil zvonek. Mamka se zvedla ze židle a šla ochotně otevřít. Já jsem si mezi tím šla udělat snídani. ,,Lauro! To je někdo pro tebe!"
Ale ne! Co když je to Brandon? Nechci ho vidět... Bylo to ode mně sobecké a bezohledné ale udělala jsem to. Místo toho aby jsem šla ke dveřím,běžela jsem do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře. ,,Lauro otevři!" uslyšela jsem za chvilku. Mamka i taťka stáli za dveřma a křičeli na mě. ,,Ne!" odsekla jsem celá ufňukaná. Po pěti minutách jsem vyšla ven. Musela jsem. ,,Máš tu nějakou kamarádku" řekla mi naštvaně mamka a bez dalšího slova odešla. Kamarádka? Já přece nemám kamarádky... Nadechla jsem se a šla ke dveřím. Ve dveřích stála holčina asi stejně stará jako já. Na sobě měla dlouhé kalhoty a šedou mikinu s obrovským nápisem značky "Adidas". Postavu měla hubenou. Vlasy měla dlouhé blonďaté až pod zadek. ,,Ahoj Lauro!" vyhrkla na mě hned jak mě uviděla. ,,Kdo jsi?" zeptala jsem se překvapeně. ,,Oh,promiň. Zapomněla jsem se představit. Já jsem Klára." řekla ta holčina a natáhla ke mě ruku. Stiskla jsem ji. ,,Já jsem Laura"....

Nemám ponětí kdo to sakra je!

,,Promiň že se tak blbě ptám,ale kdo jsi?" zeptala jsem se. ,,Já jsem ze školy. Občas tě potkávám na chodbě. Jsem z vedlejší třídy".
Pořád mi to nic neříkalo. Ale i tak jsem dělala že ji poznávám. ,,J-Jooo... Už si vzpomínám" řekla jsem a falešně se usmála. Klára se taky usmála. ,,Pujdeš do školy?" zeptala se mě nadšeně. ,,Jo..." odpověděla jsem a beze slov odešla do koupelny. Asi za deset minut jsem byla kompletně hotová a společně s mojí novou "kamarádkou" jsem jeli autobusem do školy.