Nové jméno ✔️

Útěk

Unavená padla na kolena, nemohla už běžet dál. Snažila se zhluboka nadechnout, ale nešlo to, každé nadechnutí bolelo. Zpocená a špinavá klečela uprostřed lesa. Měla na sobě jen košilku, dlouhé šaty jí překážely, takže je svlékla a utíkala bez nich. O to větší jí nyní byla zima. Chtěla si lehnout na chladnou zem a plakat. Nechat se chytit. Vzdát to. Jenže nemohla, už kvůli tomu, že vše, co se nyní dělo nebyla její vina. Zakázala si přemýšlet o sobě špatně, protože jí už natolik ublížili ostatní, že sebenenávist by byla poslední kapka. Zavřela oči, naposledy se pokusila klidně nadechnout a sykla bolestí. I přes to sebrala všechen zbytek sil a vstala. Neměla čas na to odpočívat, hledali ji. Moc dobře věděla, že po ní nepřestanou jen tak pátrat. Chtěli ji vidět mrtvou, byli hnáni něčím, co nedokázala pochopit. Nerozuměla jejich smýšlení. Už jednou to viděla. Kdyby ji chytili, nešla by ani před soud, rovnou by ji popravili. Ne, nejdřív by ji vysvlékli a vlekli přes celou vesnici. Tu dívku tehdy také svlékli, házeli po ní kameny. Přivázali ji ke kůlu, celé hodiny do ní lidé kopali, plivali na ni. Tolik jí chtěla pomoct, ale nebylo jak. Vypozorovala tehdy jedinou chvilku, kdy tam nikdo nebyl a dala jí napít vody. Jenže to bylo jediné, co mohla udělat. Když už jednou ,,takovou" chytili, nikdo ji nezachránil. Ke konci dne už jen žadonila o to, aby ji zabili. A takhle by taky skončila. Navíc věděla, že její rodinu zabili, její rodiče byli upáleni. Vždy byla potrestána celá rodina, protože rodiče ,,takovéhle" nezabránili ďáblu, aby ji ovládal. Už neměla nikoho. A kdyby mamince nedala slib, nechala by se zabít. Znovu nabrala rychlost, přestala přemýšlet o bolesti a únavě. Vlasy se jí motaly do větviček stromů, měla poškrábané ruce i nohy a byla na pokraji zhroucení. Snažila se být silná, ale srdce se jí málem zastavilo, když uslyšela štěkot psů. Nedokázala se otočit, protože by ztratila poslední odhodlání. Slyšela šramot, praskání větví a křik. Utíkala, co nejrychleji dokázala. Nevěřila tomu, co se dělo. Nikdy by si nemyslela, že se jí něco takového stane. Neměli se to dozvědět. Doběhla k řece. Rozhodla se hned. Udělala první krok, ledová voda jako by jí probodla nohu. Další pomalý a bolestivý krok. Chytila se kusu dřeva, který plul okolo, položila se do vody a nechala se nést proudem. Z očí se jí řinuly slzy. Přála si, aby to byl jen sen, ale ponížení bylo natolik skutečné, že se nemohla probuzením utěšovat. Voda tiše plynula, ale proud byl čím dál silnější. Držela se dřeva zmrzlýma rukama, ve kterých ztrácela cit. Řeka začala řvát, všude kolem ní byl hluk. Často skončila pod vodou a musela se vydrápat nad hladinu. Její tělo upadlo do šoku, oči se jí protočily a ona upadla do zvláštního stavu nevědomí. Ať už chtěla do té doby bojovat o svůj život úporněji, nyní byla smířená.

Cítila, jak ji někdo zvedá. Bylo jí to jedno. Pokud ji našli, pak nemá cenu se bránit. Nesnažila se ani otevřít oči. Nesli ji až s překvapivou opatrností. Svlékli ji a zabalili do něčeho teplého. Prokřehlé ruce přicházely k životu, znecitlivění opadávalo a pomalu se krev rozproudila jejím tělem. Usnula. Bez jediné myšlenky na to, co s ní bude.