Nové jméno ✔️

Syn života

,,Dnes budu vyprávět o Macbeathovi," řekla Múirne a posadila se do trávy vedle Sidheag, ta si hned vzpomněla na dívku v mužském oblečení. ,,Macbeatha vyrůstal s milující rodinou, přesto byl vždy nešťastný a nevěděl proč. Jako dítě se tím trápil, ale čas ho naučil svůj smutek a zmatek skrývat jak před ostatními, tak před sebou samým. Začal dospívat a najednou zjistil, že bolest, kterou v sobě má je neúnosná. Hledal tedy důvod svého smutku a našel pravdu, které se celé roky vyhýbal. Macbeatha byl muž, ale byl vychováván jako dívka. Jeho srdce bylo mužské, jeho mysl též, ale jeho tělo ostatní přesvědčovalo, že je ženou. Jednoho dne si ostříhal své vlasy a ustrojil se jako muž. Jeho rodiče zuřili a vyhodili ho z domova. Dlouhé měsíce se potloukal po ulicích, až ho potkala Mór a s Finneanem se ho ujali. Pojmenovali ho Macbeatha, protože to znamená syn života." Teprve nyní tomu Sidheag porozuměla. A styděla se, že o něm smýšlela jako o dívce. Nedokázala pochopit, že Múirne je tolik moudrá. Určitě byla mladší než Sidheag, mohla být na světě kolem sedmnácti jar, a to nanejvýš.

Sidheag se probudila uprostřed noci, dospěla k názoru, že se jí nepodaří znovu usnout. Přehodila přes sebe kožešinu a vyšla do chladné noci. U ohně seděl Macbeatha, došla k němu a kývla hlavou na pozdrav. ,,Klidně se posaď," pobídl ji. Natáhla ruce k ohni, aby se ohřála. ,,Znáš již můj příběh?" zeptal se najednou. Sidheag stydlivě přikývla. Macbeatha se pousmál a řekl: ,,Múirne o mně vždycky vypráví mezi prvními. Má strach, že by někdo mohl něco nevhodného říct. Což u tebe nehrozí, protože nemluvíš." Sidheag smířeně pokývla rameny. ,,Ale i kdybys něco řekla a nebylo to podle mého gusta, stejně bych se nezlobil. Samotnému mi trvalo, než jsem přijal svůj úděl. Naprosto bych rozuměl tomu, kdybys byla zmatená. A i kdyby sis o tom myslela své, nevyčítal bych ti to."
Sidheag mu chtěla říct, že rozumí a že Mecbeathu chápe. Jenže svůj hlas stále neměla a tak na něj pohlédla soucitně a doufala, že jí porozumí.
Macbeatha vypadal unaveně. Sidheag sepjala ruce dlaněmi k sobě a položila na ně hlavu.
,,Jestli se mi chce spát? Ano, docela jsem dnes znavený. Celý den jsem lovil," odpověděl. ,,Ale musím hlídat oheň."
Sidheag ukázala na sebe.
,,Ty? Vážně bys hlídala oheň místo mě?"
Jen přikývla.
,,To... To by od tebe bylo milé," hlesl překvapeně a vstal. ,,Tady jsou větve, stačí jen malý plamen, ale hlavně ať oheň neuhasne." Sidheag se usmála a přikývla, že rozumí. Osaměla. Seděla u ohně a přikládala dřevo. Čím víc se blížilo ráno, tím větší zima jí byla. Pozorovala plameny a poslouchala praskání šišek. Hodiny ubíhaly a její myšlenky ji zaváděly zpátky domů ke svým rodičům. Tiše plakala. Zároveň děkovala, že může být tady. Stala se součástí nové rodiny. Vděčnost, kterou ke všem cítila, nedokázala ničím vyjádřit.