Nové jméno ✔️

Vůně kůry

,,Utíkej! Prosím, zachraň se!"
,,Ne. Maminko, bez vás neodejdu."
,,Drahá, jsme již unavení. Nemohli bychom utíkat. Zachraň se. Už kvůli mě."
,,Nemůžu. Bez vás nemůžu odejít."
,,Není čas! Zachraň se... Zachraň se..."
,,Odpusť mi."
,,Není co odpouštět. Miluju tě, byla jsi tou nejlepší dcerou, jakou jsem mohla mít. A teď už běž. Zdržíme je."

Vzbudil ji vlastní křik. Zadívala se do temnoty uslzenýma očima. Její ruce se třásly, když k sobě tiskla přikrývku. V myšlenkách promlouvala ke svým rodičům a slzy se jí řinuly z očí.

Další hodiny proplakala, dokud se k jejímu lůžku neprobojovaly slabé paprsky slunce. Nazula si kožené boty, obvázala šňůrky kolem kotníků a stoupla si.

Nad trávou se vznášela ranní mlha. Procházela kolem ohniště, kde seděl muž, jehož jméno si nepamatovala. Zamrkala na pozdrav. Šla loukou, vydala se do lesa. V korunách stromů zpívali ptáci. Pomalým krokem míjela stromy. Zavřela oči a vdechla vůni mechu a dřeva. Vzpomněla si na slova Múirne.
,,Řekli mi, že jsi šla tímhle směrem," ozval se známý měkký hlas. S leknutím se otočila. Nevěděla, jestli Múirne mluví o lidech, zvířatech a nebo stromech. ,,Omlouvám se. Nechtěla jsem tě vyděsit," řekla a naznačila, aby Sidheag přišla k ní. Múirne ji chytila za ruku a přiložila ji na kůru stromu. Její prsty přejížděly přes kůru. ,,Vnímej jeho sílu. Soustřeď se pouze na ten strom. Zaposlouchej se do šumění listů," promlouvala Múirne a potom utichla. Sidheag najednou slyšela listí jen jediného stromu, cítila vůni jen jeho kůry. Jako by se stal její součástí. Nevěřícně hleděla na svou ruku, která projížděla všemi záhyby. Bylo to jen zdání, nebo jí strom přinášel útěchu? Mohla být jeho síla tak skutečná? Nevěděla odpověď ani na jedinou ze svých otázek. A proto je nechala odplynout.
,,Tak co?" zeptala se Múirne. Sidheag natočila hlavu jejím směrem a usmála se. Múirne opětovala její úsměv. ,,Učíš se rychle. Za chvíli ti příroda vyjeví svá tajemství. Jen musíš být trpělivá a pokorná." Sidheag ji chtěla obejmout. Poděkovat jí. Jenže neměla dostatek odvahy. A tak jen stála u stromu, hleděla na zrzavou dívku, která už dávno znala všechny příběhy, které jí příroda vyprávěla. ,,Řekla jsem Gormalovi ať ti vyřeže píšťalku. Naučím tě hrát písně, které jsem si zamilovala. Sice nemůžeš chválit život svým zpěvem, ale tvůj dech dá hlas píšťale."
Kéž by jen Múirne věděla, jak moc je pro ostatní kouzelnou bytostí, pomyslela si Sidheag nešťastně. Chtěla jí vyjevit všechny své obavy. Už ve chvíli, kdy poprvé (tehdy ještě ve spánku) uslyšela její hlas, to věděla. Múirne byla její záchrana, její naděje, její všechno. Nic nemusela vlastnit. Nikoho jiného nemusela znát. Múirne se stala její jedinou. A tolik to bolelo, protože si to pořád uvědomovala. Byla neskutečně šťastná a neskutečně zoufalá. Každý pohled na Múirne ji rozechvíval, každý pohled na ni bolel. Její hlas jí byl vždy nablízku a zároveň se jí vzdaloval. Vybavovaly se jí detaily její tváře. Dokázala by seskládat její mapu pih po těle. Kdyby její pihy zmizely, dokázala by je štětcem dokreslit na to správné místo. Někdy sama sebe přistihla při zkoumání Múirne. Když si povídala s někým jiným, pozorovala ji. Při vyprávění krčila malý pihovatý nos, hlavně, když s něčím nesouhlasila. Když se něčemu upřímně smála, kolem očí se jí vytvořily vějířky vrásek. Její obočí bylo vidět jen v určité poloze slunce, jinak bylo moc světlé. ,,Sidheag, posloucháš mě?" ozval se měkký hlas. Zmateně na ni pohlédla. ,,Půjdeme se kouknout, jestli už nemá Gormal píšťalku hotovou," zopakovala asi stejnou větu, kterou Sidheag neslyšela.