Když nenávistí hoříš
a žalem upadáš,
jak suché kvítí vadneš,
vodu dál odmítáš.
Už nepereš se s bolestí,
už neutíkáš prázdnu,
a ptáš se stále na otázku:
Kdy už konečně padnu?
Muka stále vyhledáváš
všude kde jen jde,
děláš další hrozné věci,
nechť život odejde!
Říkáš, že už nechceš žít,
ale smrt tě přesto děsí,
bojíš se to udělat,
překročit dané mezi.
Vše pořádně tě vytočí,
všichni jsou tady zlí,
ať nediví se, když najdou tě
jak osobu co spí!
Už neslyší být srdce,
necítí teplé tělo,
když zděšeně si uvědomí,
není to jak by mělo!
Na zemi leží tabletky,
spolu s flaškou od alkoholu,
snad aspoň někdo bude smutný,
že nezabránil tady tomu.
O mnoho let ses připravil,
tak moc jsi mohl mít.
Však teď, máš od všech
a od všeho nekonečný klid!
