Vyhnanci

2. Kapitola: Snaha nezasáhnout

„Tohle je tak špatný nápad."

„Ticho, Michale."

„Ájo, já přísahám bohu, jestli na nás přijdou, budeme v obrovským průšvihu."

„Řekla jsem, abys byl ticho!"

Plavovlasá dívka trkla chlapce, který se schovával za ní, loktem, a dál zpoza rohu pohlížela na hlídače, který stál u cely číslo 29.

Od chvíle, kdy se obyvatelé krytu CZ-19 dozvěděli o svých nových návštěvnících, uběhl víc jak týden. Mnoho se za ten týden změnilo, a popravdě, třebaže ani Alenka už si nebyl jistá o všech pozitivech, která této události zpočátku přikládala, stále se přímo vyžívala v tom, že v těchto chladných, šedých chodbách docházelo k takovým změnám.

Nikdo pořádně nevěděl, co jsou jejich návštěvníci zač. Vědělo se pouze, že jsou z povrchu. Průzkumnická legie odmítala poskytnout veřejnosti jakékoliv další zprávy, a třebaže Alenka byla prostřednictvím svého otce s panem Holečkem přímo v kontaktu, stejně toho moc nevěděla.

Pan Holeček se u nich doma stavil hned ten osudný večer. Jejich apartmán se nacházel v nejvyšším patře, a proto ho Alenka pozorovala vycházet přímo z jeho kanceláře – ihned jí došlo, že míří k nim. Otec se ani nesnažil Alenku někam zamknout, aby nemohla poslouchat. Pan Holeček jim sdělil, jak nově příchozí zavřeli v dolních celách, jak si jeden z nich při pádu do krytu zlomil nohu, že mluví lámanou češtinou a téměř nesrozumitelnou angličtinou a že si on osobně stále myslí, že jsou příliš nebezpeční na to, aby jim oni, civilizovaní občané krytu CZ-19, poskytovali svou lékařskou péči, potraviny a vodu.

„Tati, takže na povrchu jsou lidi?" zeptala se Alenka svého otce, jakmile pan Holeček odešel.

Její otec si povzdechl a zavřel dveře do své kanceláře. Už to bylo hodně dávno, kdy mu naposledy seděla na klíně a on jí vyprávěl své příhody z povrchu – tedy, ty příhody, které měl dovoleno sdílet s veřejností. Alenka si na krátkou chvíli myslela, že si jí na klín posadí znovu, on si však pouze sedl na židli a nalil si do sklenky bílou, neprůhlednou tekutinu, které se v krytu říkalo alkohol.

„Ano, jsou, Ájo. Jinak by nám sem nespadli, nemyslíš?" odvětí a napije se.

„No, dobře, ale proč se to dozvídáme až teď?" optala se znovu Alenka.

„Protože do té doby se to nevědělo," pokrčil rameny její otec. Alenka se zakabonila; proč jí otec takto výsostně a nestydatě lhal? Pavel Čech si všiml jejího pohoršeného výrazu a lehce se usmál: „Samozřejmě, že se to vědělo, Alenko. To jsem ti ale neřekl. Průzkumníci oficiálně nikdy na živého člověka nenarazili."

„Ale proč? Proč, tati?" zavrtěla nechápavě hlavou Alenka.

„Pan Holeček je toho mínění, že je to tak lepší. Pro celý kryt," povzdechl si Alenčin otec.

„Kdybys byl velitelem Průzkumnické legie ty, určitě bys přestal být takhle tajnůstkářský, viď?" otázala se ho znovu s nadějným úsměvem Alenka. Hlavní strážce krytu neodpověděl. Alenka se ho chtěla ještě na něco zeptat, v tu chvíli však do pracovny vrazila její matka a začala jí rázně vykládat, že už dávno měla spát.

Její dceři připadalo, že byla víc rozrušená z toho, že čeká jednovaječná dvojčata než z toho, co se tady dělo.

Když tu noc Alenka Čechová ležela v posteli, nemohla usnout. Byla naštvaná. Ne, nebyla jen naštvaná – byla rozzuřená. Připadalo jí, jako by se k ní pan Holeček, její otec a vlastně všichni Průzkumníci chovali jako k miminu. Ještě horší bylo, že se tak nechovali jen k ní, ale ke všem obyvatelům krytu. A úplně nejhorší bylo to, že to snad ani nikomu nevadilo – jenom jí!