Vyhnanci

4. Kapitola: Kde jsi spala poslední noc

Když k sobě Alenka znovu přišla, probudila se na provizorním spacím pytli umístěném uprostřed nekonečné pustiny, obklopená přibližně třiceti lidmi pocházejících z jejího krytu. Kolem nich obcházeli Martin a Andrej, hlídkujíce svůj nový majetek. Ondřej se opíral o ztrouchnivělý strom a s bolestným hekáním si obvazoval koleno. Zdeněk nebyl k vidění.

Jejich kryt byl daleko za nimi. Alenka se otočila za skalami tyčícími se hluboko do výšky – skalami, ve kterých byl její kryt – z nějakého důvodu ale necítila stesk.

Věnovala krátký pohled krajině, kterou vždy tak toužila vidět, nebi, pod kterým vždy tak toužila žít. Pak se její pohled stočil na muže, kteří je střežili při jejich spánku, a hleděla na ně s nenávistí, kterou před tím ještě nikdy necítila.

„Alenko," chytil jí někdo za ruku. Dívka se prudce otočila, aby se střetla s pohledem doktorky Kučerové. Byla to nejbližší přítelkyně její matky a její gynekoložka. Alenčina matka u ní před pár dny zjistila, že čeká dvojčata. Teď ale byla mrtvá.

„Pojď sem," zašeptala tiše doktorka Kučerová a dívku objala. Alenka ani nemrkla. Hleděla do prázdné krajiny – hleděla na rozednívající se horizont a semknula pěsti.

Nevěděla, jak dlouho to trvalo, než začali znovu pochodovat. Nedokázala ani určit, jakým směrem jdou. Jisté bylo, že do krytu se v tomto stavu nevrátí, a tato myšlenka Alenku naplňovala zlostí.

„Tohle vypadá jak peklo," slyšela Alenka někoho říci, když se začalo rozednívat a Slunce začalo osvěcovat krajinu kolem nich. Nevypadalo, že by se nějak moc změnila. Jak moc může světlo proměnit pustotu?

A tak putovali dál. Procházeli kolem trosek města, kde žili lidé, než jim jejich domovy zničily atomové bomby. Procházeli kolem vyschlých řek, puklých silničních cest, opuštěných vraků aut. Procházeli kolem rybníků, které zapáchali už na míle daleko a ze kterých vycházela nazelenalá, jasná záře.

„Ptala ses, jestli tady máme radioaktivitu, Alenko," promluvil k ní Zdeněk, když viděl, že na ně upírá svůj zrak. „Tady máš zářný příklad. Opravdu zářný! Neměla by ses přibližovat, pokud nebudeš mít nějakou plynovou masku."

Alenka neodpověděla, pouze mu věnovala pro banditu nečitelný pohled. Zdeněk se proto raději vzdálil.

Večer se u jednoho takového radioaktivního rybníku utábořili. Alenka stále zírala na světélkující vodu, a když se na ní nikdo nedíval, z dálky do ní hodila prázdnou plechovku. Pozorovala, jak se rozpouští, a představila si, že je to Zdeněk.

Ta myšlenka ji uspokojila, ale jenom krátce. Vzápětí totiž v dáli uviděla pohybující se zvíře. Zbytek noci strávila hleděním do dáli, tiše doufajíc, že to zvíře se přiblíží a všechny její únosce zabije.

Takové štěstí neměla.

Když spala, nezdálo se jí však nic krutého. Zdálo se jí, že u toho rybníku sedí s Michalem a chystají se jít koupat. Voda nebyla zelená, ale modrá, jako v knížkách. Byly tam i ryby, plavající sem a tam, přičemž Michal vytáhl jednu na povrch a zbytek snu si jí prohlíželi. Tak Alenka poznala, že se jí to jen zdá. Ryby měly přece na povrchu zemřít.

Přesto, když se vzbudila, necítila takový chlad jako ve snu samotném. Po tváři jí stékaly dvě horké slzy.

Další dny ubíhaly velice rychle. Všechny byly stráveny stejně – chůzí kupředu, dál a dál, za humny a za lesy. Alenka neměla tušení, kam je vedou, slyšela však něco o tom, že jdou do jejich „základny".