Vyhnanci

6. Kapitola: Světlo v chaosu

Noc byla dlouhá, avšak ne nekonečná. Když záhadný muž téměř vyvedl Alenku ven z ruin, slunce na obloze znovu začalo pomalu svítat. Alenčina ruka byla pevně svírána a pevně svírala ruku svého průvodce. Nemohla si pomoct a stále hleděla do temných očních sklíček jeho masky, na jeho armádní kabát. Za sebou zanechávala křik, hrůzu a smrt, kterou kolem rozsévaly ty bestie. Ať už byly cokoliv, museli se s tímhle Průzkumníci potýkat vždy, když vyšli na povrch?

Musel se s tímto potýkat tento muž?

Co byl zač?

Alenka teprve nyní počínala cítit únavu. Nebyla zvyklá být tak dlouho vzhůru a potýkat se s takovou tělesnou námahou. Věděla, že kdyby následovala své přání stát se Průzkumnicí, pravděpodobně by to byl její denní šálek kávy, ale kdo by se o tohle teď staral? Jakub Holeček jí odmítal odpovědět a Alenka už si přestala namlouvat, že je to jen podivná souhra náhod. Jakub Holeček ji ignoroval, nebo nebyl naživu.

Vskutku nemohla rozhodnout, co je horší.

Alenka a její průvodce se znovu ocitli v pustině, obklopeni pouze ničím a nicotou. Alenka si však zároveň uvědomila, že uprostřed té nicoty stojí malý, opuštěný domek, a její průvodce to pravděpodobně moc dobře věděl, neboť k němu očividně mířil.

Vnitřek domu nevypadal jako opuštěn, očividně v něm někdo přebýval. Alenka na stole viděla položené střelné zbraně, knihy, notesy, na zemi ležel spacák. Bylo to snad místo, kde tento muž žil? Nebo pouze dočasně přenocoval?

Odpověď dostala téměř okamžitě, jelikož muž deaktivoval past, kterou měl nastraženou několik metrů od prahu dveří a konečně si sundal svou masku. Naproti Alence nyní stál muž tak ve věku jejího otce s šedinami ve vlasech, orlím nosem a tmavýma očima. Hleděl na ni váhavě, rozpačitě, jako by stále nevěděl, co s ní. Alenka sama nevěděla, co si počít. Nakonec vyhrkla: „Děkuju Vám."

Muž na ní stále pouze zíral, nakonec ale pomalu přikývl a položil masku na stůl. Alenka si ke stolu pomalu sedla, stále nenápadně hleděla po svém zachránci. Ten jí z torny položené na blízké, zaprášené knihovně, vytáhl chléb a vodu. Alenka sice večeřela, od večeře ale uběhla již notná doba. Téměř jí to ani nepřišlo, jejímu žaludku však ano.

„Jmenuju se Joseph Shepherd," řekl jí a sedl si naproti ní. Alenka čekala, že jí podá ruku, on na ni však stále upřeně zíral.

„Alena Čechová," vydolovala ze sebe se soustem stále v ústech. Joseph Shepherd, její zachránce, který již měl jméno, pomalu přikývl.

„Co to bylo za monstra?" zeptala se ihned.

„Říká se jim Hrobaři," odvětil jí pomalu Joseph Shepherd. „To jsi o nich ještě neslyšela?"

Alenka zavrtěla hlavou. Copak byli na povrchu takovéto bestie nyní normou?

„Ty jsi přišla s tím novým shlukem z Čech, že ano?" zeptal se jí vzápětí muž. „Včera."

Alenka přikývla. Sousto jí v ten okamžik uvízlo v hrdle.

„Přivedli vás zase z Prahy? Nebo z nějaké jiné oblasti? Museli jste žít v nějaké izolované komunitě. Všichni od vás vypadali... čistě."

Alenka na to nic neřekla.

„Promiň, nechtěl jsem..." Joseph Shepherd si povzdechl. „Dojez to."

Alenka nevěděla, jestli se má pana Shepherda bát, či ne. Zbytek své snídaně dojedla mnohem pomaleji, přičemž se zároveň snažila znovu dovolat panu Holečkovi. Manipulovat s Tech-echem při jídle bylo však prakticky nemožné, a třebaže se jí podařilo velitele Průzkumníků prozvonit, výsledek byl stejný, jako předtím. Žádná odezva.