Vyhnanci

1. Kapitola: Počátek a konec

Dne 23. března roku 2075 v 16 hodin, 5 minut a 46 sekund bylo z ponorek v Atlantiku, z odlehlých vojenských základen a z míst blíže neurčených a pro širokou veřejnost absolutně utajených odpáleno 51 jaderných zbraní, každá z nich zacílená na vysoce obydlenou oblast, hlavní město či hospodářský významnou lokaci.

Dne 23. března 2075 v 16 hodin, 11 minut a 2 sekundy skončil svět takový, jak ho známe.

Historická učebnice by vám už nevysvětlila, kdo konec světa inicioval, kdo odpálil bombu první, ba či co k tomu lidstvo vůbec vedlo. Generálové a vojenští velitelé, kteří v tu osudnou chvíli hleděli na rozžhavené oranžové nebe a salutovali k mizejícím Slunci, byli mrtví. Lidé, kteří konec světa přežili, nyní byli již dávno po smrti, a i kdybyste nějakého přeživšího vyhledali, co by vám řekl? Že tohle nikdo nečekal. Že ještě včera se jel podívat na hru svého oblíbeného fotbalového týmu. Že se měl v ten den sejít se svou přítelkyní. Že si ani nestihl koupit kávu.

Pouze vyvolení si mohli dovolit uronit slzu, protože věděli, že svět končí.

Jak tedy však může nezávislý entusiasta téměř o dvě stě let, roku 2251, později shromáždit fakta o tom, jak svět skončil? Proč skončil? Pro co skončil?

Nikdo to již nevěděl, a už vůbec to nikdo nemohl ani zjistit, pokud žil v protiatomovém krytu – a to dvanáctiletou Alenku Čechovou dohánělo k šílenství.

„Alenko?" oslovila ji její učitelka matematiky, a její matka. Alence trvalo několik vteřin, aby se vrátila zpět do reality a zaregistrovala, že na tabuli se zničehonic objevilo několik nových příkladů.

„Alenko, pojď mi sem vypočítat tenhle příklad. Víš přece, jak se dělí zlomky, že?" zeptala se ji znovu Eva Čechová. Dívenka pouze bezradně zamžourala na tabuli.

Eva Čechová si povzdechla a oslovila chlapce, který seděl v lavici před ní. „Míšo, ty bys věděl, jak postupovat?"

Tmavovlasý chlapec se zvedl a věnoval Alence vítězoslavný úsměv – většinou to přeci jen byla ona, kdo exceloval v matematice, ne on. Nyní však před tabuli byl předvolán on a několika tahy vypočítal zadanou úlohu. Na Alenčinu maminku se podíval, jako by si zasloužil potlesk, ona ho však pouze poslala zpět do lavice.

„Výborně, Míšo. Alenko, doufám, že nyní si budeš pamatovat, jak se to dělá," nadzdvihla Eva Čechová obočí. Alenka si však jejího zklamání nevšimla. Její mysl byla zase pryč – byla ve světě, kde se člověk mohl podívat vzhůru a viděl Slunce, kde mohl chodit po zelené trávě a dýchat čerstvý vzduch, kde si mohl jít, kam se mu zachtělo.

Před dalším zpytavým pohledem její matky jí zachránil cinkající zvonek.

Děti se rozeběhly ven ze třídy, těšíce se na oběd. Eva Čechová za nimi ještě vykřikla: „Nezapomeňte si do příště vypracovat své úkoly!", pouze několik dětí však její slova opravdu zaregistrovalo.

Alenka si dávala na čas. Pomalu zabalovala tablet do pouzdra a pečlivě mu vymezovala prostor v tašce, protože věděla, že její matka jí půjde zpovídat, jak je možné, že zase nedává pozor.

„Máme to každou středu. Každou středu, Alenko," dala jí také ihned matka za pravdu. Alenka pomalu zvedne hlavu, aby se střetla s jejím starostlivým pohledem. Pak jen pokrčila rameny. To její matku ještě více namíchlo, a proto pokračovala: „Doma si tak poctivě děláš úkoly a každou jinou hodinu dáváš pozor, ale ve středu jsi vždycky tak nepozorná! Je to proto, že je to poslední hodina?"

„To je proto, že před tím máme dějepis, paní učitelko," ozval se Michal a zasmál se. Alenka po něm okamžitě vrhla naštvaný pohled.

„Ty jseš takovej kecka!" vyprskla a chtěla vyběhnout ze třídy. Měli spolu jít na oběd, ale takhle spolu nepůjdou nikam.

„Kam se tak ženeš, Alenko?" chytla jí však Eva Čechová za rameno. „Dneska jdeme za doktorkou Kučerovou a pak s tatínkem na oběd, vzpomínáš?"

Alenka se rázem otočila. Ale samozřejmě! Její matka čekala miminko a dnes měli zjistit, zda se bude jednat o chlapce, či holčičku. Hlavně však měli po dlouhé době strávit společný čas s Alenčiným věčně zaměstnaným otcem, nynějším Hlavním strážcem protiatomového krytu.

„Ale dneska mají plněné knedlíky," ozval se zklamaně Michal, věnuje Alence lehce vyčítavý pohled.

„Já ti to zapomněla říct, že dneska nemůžu," pípla dívenka a Michal se zakabonil.

„Tak se hned na Alenku nerozčiluj, když je tak rozptýlená z toho dějepisu," povzdechla si její matka. „Půjdete na oběd zítra. Pozdravuj maminku, Míšo."

„Jasně, paní Čechová," přikývne Michal a šouravým krokem se rozejde ven ze třídy. „Tak čau, Ájo."

„Ahoj," rozloučila se i Alenka. Trvalo pouze chvíli, než si její matka zabalila a mohly odejít také.

Jakmile vyšly ven, rozlehlý prostor matematické učebny se proměnil na úzkou chodbu. Alenka se bezděky objala, což byla vždy její instinktivní reakce na to, jak stěsněné jí prostory krytu připadaly. Stěny byly šedé, strop klinicky bílý, podlaha pokrytá nepřirozeně vypadajícím linoleem. Zářivky hučely, jako by se snažily napodobit jejich jaderný reaktor, a z ventilačního otvorů na ně proudil nepříjemně chladný vzduch.

Alenka nenáviděla tuhle část krytu. Nenáviděla vlastně všechny části krytu. Třebaže nikdy nebyla na povrchu, cítila se v těchto prostorech sklíčeně, sklesle a deprimovaně.

„Tak co jste zase brali na dějepisu?" zeptala se jí Eva Čechová, čímž jí aspoň trochu vytrhla z její nepříjemné nálady. Avšak pouze trochu, protože tahle otázka měla tendenci vést k odpovědím, které Alence mnohdy přinesly náladu ještě deprimovanější.

„Ale nic," odvětila, dobře vědouc, že to její matku jen ponoukne k dalším otázkám.

„Jak nic? Matematika tě přece baví, tak mi neříkej, že jste nic nebrali, když jsi celou hodinu nedávala pozor."

Alenka zakroutí očima. „Bavili jsme se o svatém Václavovi. Protože bude za pár dnů státní svátek."

„Aha," přikývla Eva. „A to tě tak rozptýlilo, protože..."

„Protože to je blbost," vyprskla Alenka, dřív, než se stihla zastavit, a Eva Čechová překvapeně nadzdvihla obočí.

„Alenko..."

„Ale je!" zakabonila se dívenka. „Koho zajímá, že nějaký dávný český král byl ubodaný k smrti svým bratrem, když nám na svět shodili atomové bomby a nikdo nám nechce říct, proč, nebo kdo to vůbec udělal, a-"

„Jak nikdo nechce? Kde k těmhle věcem chodíš, Alenko? To vám vykládal pan učitel?"

„To určitě! To mě štve jen proto, že jsem asi jediný normální člověk v tomhle krytu!" vykřikla Alenka. Několik kolemjdoucích se k nim otočilo a Eva Čechová si hlasitě povzdechla.

„Táta by to určitě pochopil," neodpustí si Alenka, to na ní ale její matka prakticky zasyčí: „To by stačilo, Alenko."

Dívenka, k matčině úlevě, ztichla.

Mezi matkou a dcerou panovalo ticho, dokud nedošly k výtahu a Eva Čechová nezmáčkla tlačítko nejvyššího patra. Pak však znovu promluvila: „Jestli se takhle ještě jednou rozkřičíš na celou chodbu, Alenko, dostaneš domácí vězení."

„Celý tenhle kryt je jedno velký vězení!"

„Tak už dost! Jestli takhle budeš mluvit i před tatínkem-"

„To se ví, že před ním takhle budu mluvit! A až mi bude osmnáct, přidám se k Průzkumnické legii, jako on."

Průzkumnická legie byla jedinou nadějí, kterou Alenka v tomto tak úzkostlivě malém krytu měla. Ano, sice si zde žili jako králíci v kleci, ale existovala naděje. Určití obyvatelé krytu mohli vyjít na povrch, a ti lidé byli právě Průzkumníci. Objevovat svět, hledat místo pro budoucí přesídlení, pátrat po známkách nějakého inteligentního života – to Alenka považovala za jediné užitečné zaměstnání, který tento kryt nabízel. Válka je sice donutila schovat se pod zem, to ale neznamenalo, že tu musí zůstat navždy!

„Tvůj tatínek ale Průzkumnickou legii opustil," odvětila Alence její matka s vážným výrazem na tváři. „Na povrchu je to velmi nebezpečné a on se chtěl postarat o svou rodinu. Jsem si jistá, že by ti to ihned chtěl rozmluvit, kdyby byl tady. Něco takového vůbec není práce pro tak chytrou slečnu, jako jsi ty."

Alenka jen zavrtěla hlavou – tuhle konverzaci měla se svou matkou už stokrát. Vždycky končila stejně a dívka věděla, že je to jako házet hrách o zeď.

Alenka si ve skutečnosti nebyla stoprocentně jistá, jestli se chce přidat k Průzkumníkům, avšak tyto konverzace ji vždy utvrdily v tom, že chce – že by měla. Bylo to, jako by její matka vůbec nic nechápala, a to jí frustrovalo a zároveň motivovalo. Bylo však pravdou, že její otec o jejích snech moc nevěděl. Převážně proto, že se o tom neměl kdy dozvědět, vzhledem k tomu, že se z práce vracel vždy pozdě večer.

Ozvalo se zapískání. Výtah přijel do přízemí, patra, kde se nacházelo ústředí Strážců krytu, příbytky nejbohatších a nejvlivnějších obyvatel krytu, a předně, kancelář Hlavního strážce. Matka s dcerou se rozešly chodbou doprava, dobře vědouce, kam jdou, jelikož touto cestou kráčely už mnohokrát.

Nejvyšší patro na Alenku nepůsobilo tak úzkostně, jako patra dolní. Chodby tu byly prostornější, rozlehlejší. Na konci hlavní chodby se nacházely obrovské, kovové dveře, o kterých Alenka moc dobře věděla, že vedou ven – kolikrát se jen koukala, jak jimi Průzkumníci vychází na výzvědy! Hlasitý, skřípavý zvuk, se kterým se dveře otevíraly, měla touto dobou již uvízlý v paměti. Nikdy však neviděla denní světlo, jelikož kryt byl vtesán hluboko do žulové skály a ven se muselo kluzkou, pouze lehce osvětlenou jeskyní; přesto si ale ráda říkala, že aspoň cítila závan opravdového, venkovského vzduchu.

Třebaže nyní šly od jejích oblíbených dveří opačným směrem, i tak se bylo na co koukat. Převážně na Průzkumníky, kteří kolem chodili, jelikož tohle byla také jejich ústředna. Většina z nich měla na sobě obyčejné, formální oblečení, několik z nich ale na sobě mělo i speciální kombinézy odolné proti všem možným kyselinám a radiaci. Někteří dokonce měli na svých zádech připevněné laserové pušky R-2000 či FIR-37, nejnovější modely přímo z laboratoří tohoto krytu. Všichni do jednoho měli na rukách připevněná Tech-echa – přístroje, které fungovali jako komunikátory, holografické čepele a kompas v jednom.

Alenka se vůbec nestyděla, že o tom všem tolik ví. Většinu z těchto informací si našla ve starých příručkách, které otec zapomněl odstranit ze svého tabletu. Říkala si, že se tak aspoň připravuje na svou budoucí kariéru.

Alenčina matka se prudce zarazila – Alenka se lekla, že její zájem o dění na tomto patře byl možná až příliš očividný a dostane další lekci o tom, jak by se o Průzkumníky měla přestat zabývat. Vzápětí jí však došlo, že Evu Čechovou překvapilo něco trochu jiného.

Stály před kanceláří Pavla Čecha, Hlavního strážce, jejího otce. Kancelář však nebyla zavřená; naopak, její dveře byly otevřené dokořán a s jejím otcem se tam hlasitě nehádal nikdo jiný než Jakub Holeček, velitel Průzkumnické legie.

Alenka se nejdřív rozradostnila. Pana Holečka doslova obdivovala. Vždycky, když je přišel navštívit – on a její otec totiž kdysi v Legii bývali partneři – počítala jizvy na jeho obličeji a snažila se zjistit, jestli má nějaké nové. Nemohla se zeptat, protože se o to jednou pokusila a její matka jí vyhnala zpět do jejího pokoje.

Pak si Alenka však opravdu uvědomila fakt, že pan Holeček vypadá rozzuřeně, nahněvaně, a že na jejího otce křičí.

Stalo se snad něco?

Samozřejmě, nebyla by to Alenka Čechová, kdyby se zvědavě a odvážně nerozešla kupředu.

„Ájo!" vykřikla její matka, její dcera na to však nedbala a vběhla do otcovy kanceláře.

„Buď racionální," říkal zrovna pan Holeček. „Zbav se jich a je to. Nemusíš se zabývat žádnýma dalšíma serepetičkama."

„Slyšíš se vůbec?"

„Nikdy jsem neřekl, že je to správné řešení, jenom to nejlogičtější."

„Pane Holečku!" vyhrkla Alenka, a ošlehaný Průzkumník se k ní s překvapeným výrazem otočil. Její otec, do té doby sedící za stolem a mnoucí si své spánky, rázem vstal tak rychle, až za ním spadla jeho židle.

Rázem vběhla do kanceláře i Eva Čechová. Zatímco na tváři Alenky panoval nadšený úsměv, její matka se mračila za ně obě – a Pavel Čech se hned nato zachmuřil natolik, že konečně znejistila i nebohá Alenka.

Bylo vidět, že jsou rodina. Všichni měli blankytně modré oči, přičemž Alenka měla stejně jako její matka plavé vlasy. Otcovy vlasy byly tmavé, protkané šedí, a třebaže kdysi dávno byly vždy pečlivě učesané, nyní si rostly, kam chtěly. Oba muži vypadali unaveně, avšak ve tváři velitele Průzkumnické legie se zračila i nesmlouvavá, chladná tvrdost.

„Alenko," oslovil ji pan Holeček. „Co všechno jsi slyšela?"

Dívka překvapeně zamrkala a stočila svůj nechápavý pohled k otci. Eva Čechová k sobě svou dceru rázem přivinula a odvětila za ní: „Neslyšela nic, Jakube. My počkáme za dveřmi, až si to vy dva vyřídíte."

„Neptal jsem se Vás, Evo, ale Vaší dcery."

„Já – skoro nic, pane Holečku," vydechla konečně Alenka, nechápajíc, proč na ni její otec tak strnule hledí. „Ono to nějak vadí, tati?"

Její otec nic neřekl, avšak grimasa velitele Legie odpovídala za vše. Poprvé za celou tu dobu, co ho Alenka znala, se pan Holeček zatvářil tak, že jí to polekalo. Míša jí vždycky říkal, že se velitele Průzkumníků bojí, ona to ale nikdy nechápala. Ne, že by jí zase připadal jako nejpřívětivější člověk pod Sluncem, ale prostě a jednoduše nebyl příliš výřečný a říkal vždycky pravdu. To ona také.

Avšak nyní; nyní vypadal Jakub Holeček vskutku děsivě.

„Však ono na tom zase nezáleží," povzdechl si její otec, a bylo to, jako by někdo zapnul ventilaci a veškeré napětí z místnosti bylo vysáto pryč.

„Takže ses rozhodl," odvětil pan Holeček, aniž by se na Alenčina otce podíval, v jeho hlase bylo ale slyšet zklamání.

„Ano. Vyhlásím to dnes večerních zprávách."

„Vyhlásíš co?" zeptala se opatrně Alenka, dostatečně v pozoru, avšak ne natolik, aby to zastavilo její zvědavost. Dívenka vrhla pohled po své matce, obávajíc se dalšího kárání, avšak i její matka nyní pozorovala Pavla Čecha pátravým, zkoumavým pohledem.

„Alenko, nejsi ty ale taková malá slídilka," zasmál se Alenčin otec, v jeho smíchu ale nebyla slyšet ani špetka pobavení. Bylo to, jako by se vlastně vůbec nesmál.

Jakub Holeček věnoval jejímu otci nečitelný pohled a pak se otočil zpět k dívce a její matce. „Dobrá. Nechám vás o samotě. Mám stejně ještě práci."

S těmi slovy okamžitě zmizel, jako by mu někdo podpálil kabát. On se ale nikdy nechoval dvakrát společensky.

„Tak co se děje, Pavle?" zeptala se Eva Čechová, jakmile pan Holeček zmizel z doslechu, a popravdě, Alenku potěšilo, jak naléhavý její hlas byl.

Připadala si však jako jediná osoba, která v této místnosti stále projevuje jakési formy zaujetí a entuziasmu. Konečně se přeci v krytu něco dělo!

„Evo, pamatuješ si, jak jsem si stěžoval, že ve východním křídle máme ve stropu díru, která sahala až na povrch?" zeptal se své manželky Pavel Čech.

„O tom jsi nikdy nic neříkal!" vydechla Alenka. Její matka jí ignorovala a odpověděla: „Pamatuju si, že jsi něco takového zmiňoval, ano. Pronikla sem snad nějaká radiace?"

Radiace! Třebaže to slovo mělo Alenku děsit, z nějakého důvodu ji nadchlo ještě více. Vskutku převrácené priority.

„Ne radiace," povzdechl si hluboce Pavel Čech a stočil pohled ke své dceři, která na něj zírala jako na boží zjevení – třebaže to, co jim chtěl říct, nemělo vůbec pozitivní ráz.

„Pronikli sem lidé."