Evelin

Proklatý telefonát

Domů jsem přišla už skoro za tmy. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu co se to vlastně stalo. Celá vyklepaná jsem si zula boty , sundala mikinu a doufala jsem že se na mě rodiče nebudou zlobit za to že jsem přišla tak pozdě.  

"Ev?" Uslyšela jsem svoje jméno hned jak jsem udělala první krok směrem k obýváku. "Ano?" Nervozně jsem se zeptala. Nevím proč ale tak nějak jsem tušila že ted začnou rodiče vyzvídat a já jim prostě budu muset říct pravdu. "Pojd se posadit Ev , musíme si promluvit." Uslyšela jsem matčin hlas. Pomalu jsem došla do obýváku , kde jsem uviděla mého tátu a mámu úplně s kamenným výrazem. Hned mi došlo že ted bude zle. "Vysvětlím vám to." Spustila jsem ještě před tím než zkusili cokoliv říct. Táta se na mě rozčileně podíval. "Poslouchám." Řekl jenom , a já věděla že mám jedinou šanci. Pomalu jsem se nadechla a nervozně jsem si prohrábla vlasy. "Byla jsem venku ...ale ne sama." Oba rodiče se na mě nevěřícně podívali.  "S kým ?" Spustila hned rozčileně matka. Až ted mi došlo jak moc velká chyba to byla. A to ještě rodiče neví že Adam zná moje tajemství. "S tím klukem kterému jste dali na mě číslo." Řekla jsem. "S Adamem?" Zeptala se nechápavě máma. "Takže je to pravda? Proč jste mu to číslo vůbec dávali ? " Zeptala jsem. "Dobrá tedy, asi si vzájemně dlužíme vysvětlení." Řekla trochu nejistě a já měla pocit že se najednou celá hra obrátila. " Asi tak před týdnem", pokračovala matka " jsem byla ve Weelroosteru kvůli práci. Potkala jsem ho tam  s nějakou partičkou. Doběhl za mnou a řekl mi že prý budete spolu dělat nějaký projekt který bohužel budete muset odevzdat už další den. Ve škole si s ním prý nechtěla komunikovat a tak by bylo fajn se domluvit aspon přes telefon. Zdál se mi jako hodný chlapec , a navíc jsem měla pocit že když s ním budeš mluvit jenom takto že se nic nemůže stát." Dopověděla matka a já jen nechápavě zavrtěla hlavou. "Ale to není pravda , my spolu žádný projekt nedělali." Začala jsem se bránit. " A jen  tak mimochodem , právě ten telefonát který sis myslela že je úplně bezpečný zavinil úplně všechno! To že jsem s ním šla ven , i to že ted ví kdo doopravdy jsem!" Zakřičela jsem rozzlobeně. Začala jsem zrychleně dýchat a snažila jsem se uklidnit. Moje rodiče ale nic neříkali, jenom tam zaraženě stáli a dívali se na mě. 

"Co si to řekla?" Vydal ze sebe po chvíli táta. Až ted mi došlo jakou blbost jsem zase udělala. "Jak si to myslela tím , Adam už ví kdo doopravdy jsem ?" Zeptal se, a já viděla jak asi dřív nebo později vybouchne. "Zachránila jsem mu tím život tati." Řekla jsem tak nejklidněji , jak jsem to dokázala a došlo mi že už to prostě nijak nezachráním. Můj otec zrudl , přistoupil ke mě ještě blíž a začal křičet. " Celý život tě s tvojí matkou chráníme , omezujeme se  a snažíme dělat všechno pro tvoje dobro. A co uděláš ty ? Vytroubíš to hned prvnímu klukovi kterého poznáš ? Evelin Stone , to nemyslíš vážně ?!" Nevím proč , ale z ničeho nic jsem byla tak plná energie a odhodlání že jsem se chtěla bránit. " Už jsem ti jednou říkala že jsem mu tím zachránila život ale zajímá tě to ? Ne ! Stejně to všechno zavinil ten debilní telefonát. Kdyby na mě Adam neznal číslo vůbec by se nic nestalo! Zařvala jsem tak , jak to ode mne rodiče ještě nikdy neslyšeli.  "Ev?" Ozvala se moje matka tiše. " Jdi do svého pokoje , přes víkend budeš celou dobu jenom doma. My dvě si ještě promluvíme. 

Z očí se mi začaly kutálet slzy , a já mlčky odešla do svého pokoje. Zapráskla jsem za sebou dveře a skočila do postele. S hlavou v polštářích jsem začala přemýšlet co jsem vlastně všechno zase provedla. Nevím proč zrovna já musím tohle trpět. Na nějakou chvíli jsem se zase cítila štastná , ale rodiče mi připomněli že mi to prostě není souzené. Hádám že se s Adamem už nikdy neuvidím.