Evelin

První objetí

"Jak dlouho už to tu znáš ?"Zeptal se asi tak po 15ti minutách mlčení Adam. "Pět let." Odvětila jsem. Adam se pousmál. "Škoda že jsem to nevěděl dřív. Mohli bychom sem chodit častěji." Řekl. Ještě mi to chvíli trvalo než mi došlo že se po mě rodiče už budou určitě shánět. "Musíme domů!" Vykřikla jsem z ničeho nic. Adam se nechápavě zeptal:"Co tak na jednou?" "Kvůli rodičům , už budou mít o mě hrozný strach." Odpověděla jsem a začala pomalu slézat dolů. Adam mě mlčky následoval. "Víš , když jsme lezli na horu tak mi nepřišlo že je to taková výška."Řekl nejistě. Já mu ale nevěnovala moc velkou pozornost a soustředila jsem se na cestu. Slezla jsem a čekala na Adama. "Ev?" Zavolal na mě se shora. "Ano ?" Odpověděla jsem. "Nějak se mi točí hlava , nevidím to dobře!" Panicky zavolal. Celá jsem zrudla. Kdyby spadl dolů mohlo by ho to i zabít! "Drž se !"Vykřikla jsem.. Než jsem to ale stačila doříct uviděla jsem ho jak padá s křikem dolů. "Adame!!!" Jeho tělo se obrovskou rychlostí řítilo k zemi. Nemusela jsem o tom ani přemýšlet a zastavila jsem ho. Adam začal panikařit. Vznášející se nad zemí začal kopat nohama a máchat rukama kolem sebe. "Bože můj, co se to děje ?" Křičel , a snažil se nějakým způsobem dostat dolů. "Adame uklidni se!" Vykřikla jsem. "Jak se mám asi uklidnit , vždyt  se vznáším ve vzduchu.!" Panikařil Adam. Soustředěně jsem se na něj zadívala a on začal pomalu klesat dolů. Když Adam přistál na zem , šokovaně se na mě podíval. Zbledla jsem. Chtěla bych nejraději vrátit čas. Až se dozví rodiče co se stalo tak mě zabijí! Na konec z Adama jen vypadlo:"To ty?" Neodpovídala jsem a jen se dívala do země. Bylo mi strašně. Určitě si pomyslí že jsem jenom zrůda , bude se mě bát a nebude se mnou mluvit. Ted se každý dozví co jsem zač. Z očí se mi začaly kutálet slzy. "Promin Adame" Řekla jsem tiše. Adam chvíli mlčel a po té odpověděl. "Jak si to dokázala ?" Nervozně jsem se na něj podívala a utřela si slzy. "Narodila jsem se s tím." Řekla jsem potichoučku.  Adam si  překvapeně sedl na zem. "Sedni si." Řekl. Posadila jsem se vedle něho a čekala co bude dál. "Takže ty umíš přimět věci aby se vznášely? Nervozně jsem přikývla a z očí se mi začaly hrnout další slzy. "Nemusíš se mě bát." Řekl. "Ev?,  mohla by si nechat vznést třeba... Adam se začal rozhlížet po okolí. Na konec sebral ze země kamen a podíval se na mě. "Dokážeš vznést i tohle?" Nejistě jsem se na Adama podívala. "Dokážeš to nebo ne?" Opakoval se Adam. Soustředěně jsem se zadívala na kamen který Adam svíral v ruce a začala pohledem stoupat nahoru. Ten se pomalinku zvedal k nebi a Adam jen udiveně zíral. Sekla jsem pohledem dolů a kamen sebou praštil zase zpátky na zem. "Bojíš se mě ?" Tiše jsem se zeptala. Adam ještě trochu šokovaný odpověděl. "Ne , věřím ti." Podíval se na mě a malinko se pousmál. Nevěděla jsem co si mám v tu dobu myslet. Co když to někomu řekne , nebo už se nebude se mnou stýkat. Smutně se na něj podívám. "Nikdo se to nesmí dozvědět. Ví to jenom moje rodina , a ted už i ty." Řekla jsem tiše. "Věř mi."Odpověděl Adam a podíval se na mě a bez jakéhokoliv varování mě objal. Nejdřív jsem se lekla co to dělá protože jsem se s nikým takhle nikdy neobímala. Po té mi ale došlo že mi nechce ublížit. "Spolu to zvládneme Ev , neboj se." Zašeptal. 

" Máš pravdu ,rodiče se budou určitě shánět." "Půjdeme?" Zeptám se. "Půjdeme" Odpověděl ted už klidně. 

Možná že Adam není jako ostatní.

Dočetl/a si až sem ? Dej mi vědět v komentářích jak se ti zatím  příběh líbí :) Estories