My World In Fear

Setkání

Naprázdno jsem polkla. Koukala jsem přímo na něj s vykulenýma očima. Nevím co se to stalo ale byla jsem jak paralyzovaná, nemohla jsem se pohnout. Nervózně se usmál. „Eleanor?" Trochu nakloní hlavu na stranu, v jeho pohledu vidím překvapení, zato v mém pohledu jsou jen slzy, které se derou ven. Rychle si přiložím ruku na ústa, abych nevykřikla. Chvilku na sebe koukáme. On se musí koukat dolů a já trochu nahoru. Znovu se usmál ale tentokrát jistěji. Ten jeho úsměv. Ten mi chyběl. To už se ale nezadržím a po sekundě už se držíme v pevném medvědím obětí. Cítím ho. Tu jeho typickou vůni, na kterou jsem nikdy nezapoměla. „chyběl jsi mi" vypadne ze mě nakonec. Hlas se mi při té větě trochu zlomil. Všimnu si, že mě stisknul pevněji a já se mu zasměju do hrudníku.

Odtáhnem se od sebe. Nemůžu na něj přestat zírat. Myslím ale, že i v jeho hnědých očích jsem zahlédla jiskřičky. Stojíme naproti sobě a nic neříkáme. Není třeba. Můj Will je zpět a to mi stačí.

Po našem setkání jdem na zmrzlinu přesně tam, kde jsme se poznali. Vanilková. To byla naše nejoblíbenější příchuť. Jednou jsme si dali tak velkou, že nám pak bylo špatně až do dalšího dne. Když si Will obědnává prohlížím si ho. Změnil se. Vyspěl a je mnohem hezčí. Při pohledu na něj mě hřeje u srdce. Je to tak krásný pocit ho mít opět u sebe. Svého kamaráda. Ani jsem si neuvědomila, jak moc mi chyběl. Koukám na něj jako na svatý obrázek. „ nekoukej tak na mě" okřikne mě, zčervená a podá prodavačce peníze. Já se zašklebím a začnu jíst svojí zmrzlinu.

Vyjdem směrem k našemu baráku. „ Wille na jak dlouho tu zůstaneš?" Zeptám se ho s knedlíkem v krku. Chci, aby tu zůstal co nejdéle. Bojím se, že se rozbrečím při jeho odpovědi ale musela jsem se zeptat. Řekněte sami. Kdyby vám někdo dal něco, co vám přinese štěstí a pak vám to vezme, jak by jste se cítili? On se však jen pousměje vezme mě za ruku a odpoví „ my už tu zůstanem " Při této větě mi spadne kámen ze srdce. Prudce se zastavím a rozbrečím se. Po chvilce mi dojde, že jsem napětím nedýchala. Kouknu se do země a opět na něj a nakonec na naše propletené ruce. Rozmrkám slzy. Mám zrychlený dech. Rozbuší se mi srdce, když mi dojde, že mě drží za ruku. Jeho dotek je ale hrozně příjemný. Tak dlouho jsem ho neměla u sebe.

Cestou jsme nic neříkali jen si užívali naší společnou přítomnost. Na všechny otázky, které mám bude čas později. Před naším barákem se pustíme. Trochu jsem zesmutněla, protože se s ním nechci loučit. Ale kdybych přišla pozdě, ani nechci přemýšlet nad tím, jak bych dopadla. „ jo a abych nezapoměl. Budu s vámi chodit do školy." Při této větě na mě mrknul, otočil se a odešel. Stála jsem ještě nějakou chvilku jak přibitá a jen tak na něj koukala až odejde. Pořád jsem si přehrávala dokola co se právě stalo. Nepřipadalo mi to možné. Ale bylo.

Doma to bylo jako vždy. Otec se mi nevěnoval. Neměla jsem moc chuť k jídlu, tak jsem jen zalezla do svého pokoje. Sednu si na svou postel. Poslouchám svůj dech a nic nedělám. Nakonec se dojdu vysprchovat. Všechny rány už změnily svojí barvu. Některé už dokonce splaskly. Z toho jsem byla nadšená. O pár hodin později k nim ale přibyly další...

Ráno jsem se vypravila do školy brzy. Nechtěla jsem se sejít s otcem. Rychle jsem na sebe hodila černou mikinu a džíny s teniskami. Zabouchla za sebou vchodové dveře a běžela pryč. Nechtěla jsem jet autobusem, protože jsem nebyla připravená na kecy typu „ naše vychrtlina" nebo " přistávací plošina přichází" a tím se většinou teprv rozehřívají. Jdu kolem hřiště, kam jsem ráda chodila s otcem. Teď už si neumím představit, že bych s ním trávila čas dobrovolně. Píchne mě u srdce.

FLASHBACK:
„pomaleji!" Křičím na otce a při tom se směju tak moc, až mě bolí břicho. Vypadám šťastně. Točím se na kolotoči, který roztáčí otec. Tady se ještě směje. Takhle jsem ho neviděla od maminčiny smrti. Když konečně zpomalím vidím maminku sedět na lavičce a usmívat se na nás.

END OF FLASHBACK:
Zpátky se probudím až když mě ovane studený závan větru. Oklepu se a zamrazí mě. Spolknu ten knedlík, co mám v krku a odejdu pryč.

Dnes měl ve být ten nejlepší den. Melanie a Will se měli potkat. Jako obvykle čekám před školou a vyhlížím koho zahlédnu prvního. Mám v sobě nervózní pocit, jako před celkou písemkou. Chvěju se po celém těle a ani nevím proč. Je to snad pocit štěstí? Nejsem si tím tak úplně jistá. Nervózně si začnu poklepávat nohou a trochu se pohupovat. Párkrát se kousnu do rtu a ucítím tu hořkou pachuť krve. Pak je uvidím...

Tak jak se vám líbi nová část? Jste rádi, že se vrátil Will? Budu moc ráda, když mi dáte vědet v komentářích a budete číst dál🖤