My World In Fear

Jsi v pořádku?

Zhořkne mi v puse. Will drží Melanie kolem boku a ona se ho přidržuje. Smějí se ale nevím čemu, neslyším je, jsou příliš daleko. Podle všeho si mě ještě nevšimli. Kouknu se jinam, abychom se nestřetli pohledy. Dělám jakobych je neviděla a koukám do blba. Už je slyším přicházet. Stisknu čelisti. Co se se mnou děje? Bojím se, že už to nikdy nebude to samé jako před tím? Nebo se prostě bojím, aby mi Will znovu neublížil?

Ucítím někoho ruku na mém rameni. Trochu sebou cuknu. Polknu a otočím se na Will a Melanie. „ ahoj" pozdraví jednohlasně. „ čau" odvětím a pokusím se usmát. Po našem přivítání čekám na Melaniino obětí ale to se nekoná. Jenom se s Willem otočí a vejdou do školy mě nechají za sebou. Tupě na ně zírám. Pak se ale Will otočí a pokřikne na mě „ budeš tam stát ještě dlouho, nebo nám budeš dělat společnost?" Při tom se pousměje svým šibalským úsměvem, který dělal vždy, když veděl, že dostane to co chce. Odfrknu si a popoběhnu za nimi. Will mi podá ruku, já se jí chytnu a přitáhnu se k němu. Má jí studenou. Jeho ruce jsou mnohem větší než mé ale narozdíl od těch jeho se klepou. Je to jako za starých časů. My tři dohromady. Ani nad tím nepřemýšlím a ta myšlenka mi vyčaruje úsměv na tváři.

Hodina matiky. Psali jsme test, na který jsem byla naštěstí připravená, a proto jsem skončila jako první. Pár minut jen tak sedím na židli a koukám na nástěnku. Ty výkresy na ní pověšené mě fascinují. Kouknu se na svůj rozvrh co mě dnes ještě čeká. Dnes mám angličtinu, francouzštinu, fyziku,chemii, volnou hodinu a tělocvik. „ Eleanor mohla bys prosím odnést třídnici Panu Collinsovi? Zapoměl minulý tělocvik zapsat a Pan zástupce to potřebuje po této hodině" všimnu si několika pohledů upřených přímo na mě. Trochu mi vyraší pot na čele a rozbuší se mi srdce. „ ehm... jistě" trochu jsem se zasekla. Prošla jsem naší třídou až k učitelce a při tom si dala pozor na nastražené nohy.

Po chodbě se rozeznělo hlasité bouchnutí dveří. Takhle bez lidí je mnohem větší než vypadá. Vydám se do prvního patra, kde má Pan Collins kabinet. Zastavím se před jeho dveřmi. Na jeho cedulce se píše „ Dean Collins". Prohlížím si jí. „ Dean" řeknu si pro sebe. „ Eleonor?" Leknu se a otočím. Stojí tu. Má na sobě košili vyhrnutou až k loktům. Je hezký. Projedu ho pohledem. „ děje se něco?" Zeptá se trochu ustaraně. Tiše se zasměju a poukážu na třídnici. „ ne jenom jste zapoměl zapsat." Pousměje se. „ dobrá, tak pojďme dovnitř a já to dovyřídím." Otevře mi dveře a nechá mě vejít. Jeho kabinet je malý a neuklizený. Typický chlap pomyslím si. „ podáš mi jí prosím" vytrhne mě s z mých myšlenek. Natáhnu k němu mojí ruku a on si jí ode mě převezme. Na milisekundu se naše ruce dotknou. Já ale okamžitě ruku stáhnu opět k tělu. Rozevřou se mi oči, zrychlí tep a čekám jestli nějak bude reagovat. On však vypadá, že si ničeho nevšimnul. Zatímco zapisuje nervózně se koušu do rtu a koukám na něj. Zvedne ke mně oči. Ztuhnu. Pousměje se pro sebe a znovu začne psát. Čemu se smál? Je na mě snad něco vtipného? Mám něco na obličeji? Jsem pitomá pomyslím si. „ tak snad už to bude vpořádku" kývne na mě a podá mi třídnici. Poté mě vyprovodí ke dveřím a rozloučíme se. Třídnici svírám tak pevně, až mi zbělají konečky prstů a chytnu do nich křeč.

Po chemii máme volnou hodinu, kterou já, Will a Melanie věnujem obědu. V naší kantýně nevaří špatně ale radši nechci vědět co používají za maso... při příchodu do jídelny mě ovane vůně jídla. V mém případě ale smrad. Nemám chuť ani hlad. Nechci jíst. „ asi si dám salát." Řekne Melanie a při tom se kouká na dnešní výběr. „ hubneš do plavek nebo co?" Trochu si z ní Will udělá legraci, ta se jen tak ušklíbne a jde si pro jídlo. Will si vezme sekanou a já si jen napustím sklenici vody, aby se mi přestala tak hrozně moc motat hlava. „ zase si nic nedáš?" Řekne Melanie s pohledem upřeným na mě a trochu povytáhne obočí. Pak sjede pohledem k Willovi a vymnění si pohledy. Letmo kouknu na Willa a poté opět k Melanie. Polknu. Sklopím oči a napiju se. To by jim mělo jako odpověd stačit. Doufám jen, že se v tom nebudou nijak rýpat. „ Eleanor co se to s tebou děje poslední dobou? Třeba salát ti nijak neublíží... neboj po tom nenabereš." Co si myslí? Že jsem nějaká anorektička? Mě přece o váhu nejde. „ ale já nemám hlad Melanie, tak mě prosím nech být." Odbyju jí. „ a jíš aspoň něco?" Zeptá se mě pro změnu Will. Z těch řečí jsem unavená. „ samozřejmě!" Rozbolí mě hlava. Promnu si obličej. Cítím, jak se mi nahrnula krev do obličeje.

S Melanie jdem potichu směrem k šatnám. Ze skřínky vytáhnu své oblečení a zamířím na záchody, kde se vždy převlékám, aby nikdo neviděl mé tělo. Asi proto si ze mě i holky tak utahují. Na tělocvik nosím tričko s dlouhým rukávem. Zato ostatní tílka s výstřihem až ke kolenům. Zazvoní. Připravím se na další hodinu utrpení.

Stojíme vyrovnané všechny v jedné řadě a před námi stojí Pan Collins. Všechny holky se snaží upoutat na sebe pozornost zatímco hovoří. Já ho moc nevnímám. Začne se mi hrozně motat hlava. V žaludku cítím divné chvění. Něco není v pořádku. „ pět koleček" letmo zaslechnu. Mé vidění se rozmaže a všechno okolo mě se točí. Zahlédnu holky se rozeběhnout. Já však stojím na místě, jak solný sloup. „ Jsi v pořádku Eleanor?" Zaslechnu naposled. Pak už si ale nic nepamatuju...