My World In Fear

Dohoda

„Co tu děláte?" Zeptám se ale v půlce se mi trochu zlomí hlas. Hledím do jeho hlubokých modrých očí a snažím se znít co nejméně histericky. „ proč tě nikdy nevidím se smát?" Trochu se zamračí a přiblíží se ke mně. „ nevím" řeknu chladně. „ říká se o tobě, že máš perfektní život..." nakloní hlavu na stranu. Ironicky se zašklebím. Chvěje se mi celé tělo. Je to učitel tělocviku a ještě ktomu nový. Jak může vědět co se o mě říká? A navíc, jak bych jen mohla mít perfektní život? Celé to je jen jedna velká přetvářka ale to nikoho nenapadne. „ to víte Pane Collinsi... perfektní život je někdy taková nuda..." snažím se o ironický podtón a myslím, že se mi to vcelku povedlo. Semknu rty pevně k sobě. Stále mi kouká pevně do očí. Neuhnul ani na sekundu. „ Eleanor... sice nevím co se ti děje ale já ti chci pomoct. Proč mi to nedovolíš?" Zaraženě se na něj kouknu. Proč mi chce pomáhat? K čemu mu to bude? Vždyť mě ani nezná... „ moc nechápu s čím přesně mi chcete pomáhat Pane." Vypadá zklamaně. Já mu však nemohu věřit. Zatím ne. „ Fajn... tak já už asi půjdu" sevře čelisti. Kývnu na něj a on se zvedne a odejde.

Sedím tam ještě o trochu déle a koukám na místo, kde ještě před chvilkou seděl on. V jeho přítomnosti je všechno takové jinačí. Nevím, jak přesně to popsat. Chladivý vítr se do mě pomalu začíná vpíjet, proto se rozhodnu se vrátit zpět domů. Pomalu se stmívá. Po ulicích vídám pár divných lidí ale jdu dál. Párkrát i slyším někoho na mě pokřiknout. Jen zrychlím tempo. U baráku se nejprve kouknu do garáže. Auto tu stále není. Oddychla jsem si sama pro sebe.

Doma si udělám jídlo. Naberu si pečivo, sýr a zeleninu. Jídlo si vezmu do pokoje a sním ho tam. Moje nudná večerní rutina se vsadím nikoho zajímat nebude. Ani mé bolesti, kterými trpím každou sekundu dne. Takže si dovolím toto přeskočit.

Ráno před školou opět stojím jen já a Tobias. Nevím na koho on čeká. Nikdy jsem nikoho neviděla přicházet za ním. Nenápadně si ho prohlížím. Vítr si pohrával s jeho havraními vlasy. Stáli jsme tam jako sochy. Ani jeden se nepohnul. „ na koho tu čekáš ty?" Otočil se mým směrem, takže bylo jasné, že mluví na mě. Co mám odpovědět? Nechci si povídat. Ruce se mi začnou potit a dech se zrychlí. Nadechuju se, abych mohla odpovědět. „ přece na nás" otočím se a za mnou stojí Melanie s Willem mající ruku v ruce. S výdechem se trochu pousměju. Prohlédnu si je odspoda až nahoru , zastavím se na jejich semknutých rukách a povytáhnu obočí. Jsem ráda, že tu jsou a osvobodili mě od Tobiasovi otázky. Ale budou mi muset něco vysvětlit. A to brzy...

Svou lež pro Pana Collinse už mám připravenou. Teď už jen doufám, že mě nebude dusit miliony otázek. Musím za ním přijít ještě před první hodinou a jelikož začíná za deset minut, měla bych si pospíšit. Naštěstí kabinet je hned v prvním patře. Chodby jsou v tuto dobu velmi přeplněné. Pár lidí do mě strčí, abych jim uhla. Co víc mi může pomoct, se cítit na hovno než toto? Odpověď je nic. Zkouším jestli ho nenajdu na chodbě, je tu však hodně lidí. Jeho obličej je ale v davu nepřehlédnutelný. Stojí u skříněk s nějakou dívkou a usmívá se na ni. Zastavím se a chvilku je pozoruji. Teda spíš jenom jeho, jak se na ní tváří. Nejprve se jenom usmívá ale poté jeho obličej zvážní. Kouknu na tu dívku s kterou se to vybavuje. Je to Olivie. Byly jsme kamarádky ale postupem času jsme se odcizily. Vždy to bývala hodná a vtipná holka. Teď dělá všechno proto, aby se líbila. Nepochybuju, že to právě teď zkouší zrovna na něj. Kouknu se opět na Pana Collinse. Všimnul si mě. Kouká mi do očí. Stojím tam, jak přibitá. Párkrát mrknu. Je to trochu trapné být přistižená při zírání na něj. Spolknu ten knedlík v krku, který je tentokrát opravdu velký. „ pojďte sem slečno Blacková" Olivie se prudce otočí a šlehne po mě pohledem. Při pohledu na ní mi naskočí husina. Mám v sobě divné napětí. Můj obličej musel určitě trochu zrudnout. Udělám pár kroků a jsem u nich. Stále si ale od nich držím odstup.

Tikám mezi nimi poledem. „ Ehm... děje se něco Pane Collinsi?" Na sekundu se na něj kouknu pak ale sklopím svůj pohled k zemi. „ doprovodíte mě do kanceláře a pomůžete mi připravit nářadí na hodinu tělocviku." Nevím proč ale nechce, aby Olivie věděla o čem se budem bavit. Protože nepochybuji, že se o ničem bavit nebudem. Jsem ta nejslabší holka snad na celé škole. Ona přece ví co se mi stalo. Nechápavě se na něj kouknu. „ Pane učiteli a pomohl byste mi tedy po škole s tou matikou?" Zeptá se Olivie a nasadí svůj levný flirtovní výraz. „ Matikou?" Ulétne mi. Skousnu se do rtu. Oba na mě zírají, jak na dementa. Jestli jsem byla červená, když jsem sem šla, tak teď musím být jak rajčatový protlak. „ vysvětlím vám to cestou..." Olivie se začala smát. Mám chuť jí jednu vrazit. Radši jen zatnu pěsti a stisknu čelisti. Pan Collins si mých pěstí všimnul. Lehce se dotknul mé ruky a kývnul hlavou směrem ke svému kabinetu. Naskočila mi husina v místě, kde se mě dotknul. Obrátí se k nám zády a rozejde se. Já za ním rychle vyjdu a následuji ho. Zavede mě do svého kabinetu tak, jak jsem předpokládala. Vejdem dovnitř. V jeho místnosti to voní tak krásně. Voní to přesně po něm. Tentokrát má už uklizeno. „ uklízel jste?" Pousměju se. Ohlédne se na mě, opře se o stůl a založí si ruce. Nejprve se tváří vážně. Trochu znervózním, že jsem si tu upomínku mohla nechat pro sebe. Poté však odpoví s pobaveným obličejem „ možná..." zasmějem se. „ tak ale ty mi něco dlužíš..." najednou zvážní. „ první mi vysvětli, proč se to vůbec stalo a poté, proč si to nechtěla říci otci."

Propletu si ruce. „ stává se mi to vcelku často. Jelikož jsem po rodičích zdědila nízký tlak... no a jelikož je to časté zdá se mi zbytečné volat pokaždé otci." Přihmouří oči. „ tak bychom zavolali tvé matce" povytáhne obočí. Mé tělo ochabne. Oči mi zalijí slzy ale nenechám je vytrysknout ven. „ obávám se, že to nebude možné. Ona... ona umřela" celou dobu se klukám na zem. S posledním slovem se však kouknu do jeho očí. „ to mě mrzí" stoupne si blýž ke mně. Srdce nabere na rychlosti. „ to mě taky" ukápne mi slza. Chvilku jen tak stojíme. „ dobrá... asi už můžeš jít ale mám tu pro tebe ještě dohodu...."

Tahle kapitola mi trvala trochu déle než předešlé😅 ale nebudu se za to omlouvat🍩 protože se nechci do psaní nutit ale tím neříkám, že mě to nebaví🖤 a jinak co si myslíte o Deanově dohodě?😏