Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 29. - Voda (1)

Od zranění uběhlo pět dní. Kenji naštěstí neměl žádné vážné zranění, ale nikdo nechtěl, aby se přepínal. Otavování dopadlo na výbornou, ale teď mají pouze dva dny na to ovládnout vodu. Jaký bude výcvik s legendárním mučitelem Fuyu Narunem?

Strach. To je to, co teď pociťuju. Probudil jsem se před pár minuty a krutá realita mi připomněla, co dnes budu dělat. Dnes začíná výcvik s Fuyem. Aaaaaaaa! Jsem mrtvý. Zůstanu v posteli, on přijde a zabije mě. Vylezu z postele, přijde a zabije mě. Neexistuje scénář, kde bych přežil živý... Sbohem můj milovaný živote. Měl jsem tě rád. S velkou špetkou donucení jsem po 10 minutovým bojem sám ze sebou vylezl z postele. Přešel ke skříni a vytáhl si džíny, košili, svetr a bundu. Odhodil jsem to všechno na postel a šel si dát sprchu.

„Mmmm báječný." Zamručel jsem spokojeně a prohrábl si své dlouhé kaštanové vlasy.

Vypl jsem kohoutek a vylezl ven. Zde jsem si obmotal ručník kolem pasu a vlasů a přešel k čištění zubů. Trochu jsem se u toho zapřemýšlel, jakou kliku vlastně mám mít tak skvělé přátelé. Dlouho jsem toho měl tak málo a někdy až nic, ale teď jsem měl vše, co jsem si mohl přát. Doufám, že to vidíš Momo-chan. Jsem šťastný.

Teď už s pozitivní náladou jsem si oblíkl košili a džíny a šel připravit snídani. Pořád mám povinnosti sluhy. Teda aspoň myslím. Ale co si budeme nalhávat, já vařil moc rád. A byl jsem, jako vždy, brzo vzhůru.

Vyndal jsem z ledničky vejce, mléko a sklenici borůvkové marmelády. Potom jsem si vyndal ještě mouku a další věci a pustil se do přípravy lívanců.

Za hodinu jsem měl už pořádný štos lívanců a soudě podle dusotu a křiku, co jsem slyšel, jsem odhadoval, že Natsu je vzhůru. A myslím, že i ostatní, když tak dupe. Vrazil do jídelny a zasedl na svoje místo.

„Dobré ráno." Vykoukl jsem zpoza rohu kuchyně a pak se vrátil k nandávání lívanců.

„Dobré. Doufám, že máš něco pořádného k jídlu." Zamlaskal nahlas.

„Včera si byl na lovu ne?"

„Jo, ale to byla jen krev. Tu potřebuje má upírská část. Má lidská část má teď právě chuť na nějaké lidské jídlo."

„Tss. Vy jste fakt banda podivínů." Zakroutil jsem hlavou a vzal dva talíře a šel k němu.

Položil jsem talíř před Natsu a vedle něj.

„Mmmm lívance. Děkuju, Iruko."

„Není zač."

Když jsem se vracel do kuchyně, skříply dveře a pak se otevřeli. V nich stál Haru a Aki, který mu šel po boku Kenji.

„Dobré ráno." Pozdravili sborově a zasedli ke stolu.

„Dobré ráno." Houkl jsem na ně a vzal jim talíře a donesl je.

Ještě jsem na stůl položil marmeládu a popřál jim dobrou chuť.

„Kde je Fuyu?" Zeptal jsem se po chvíli, když jsem viděl, že nepřichází.

„Asi v pokoji." Odpověděl ledabyle Natsu a už se pouštěl do dalšího talíře lívanců.

Vzal jsem talíř lívanců a marmeládu a šel za ním nahoru. Lehce jsem zaklepal na jeho dveře.

„Dále." Ozvalo se tlumeně.

Neváhal jsem a vstoupil do pokoje. Fuyu měl moc hezký a velký pokoj. Byl vymalován světle modrou, až spíše bílou. Uprostřed měl obří postel z mahagonového dřeva. Naproti stála bílá vysoká skříň a na druhé straně psací stůl také z mahagonu. Vila byla z venku velice moderní a spíše evropsky stavěna než na typické japonské domy, ale jeho pokoj i tak připadal jak z jiné doby. Bylo to jako by jsem se vrátil časem zpět, ale vlastně ne tak úplně byli zde rozhodně moderní prvky. Nevím jak to popsat, pokoj byl jedním slovem nostalgický.