Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 92. - Kontrola

Probudil jsem se brzo ráno. Venku se začalo slunce na nebe. Paprsky mi krásně osvětlily pokoj. Tenhle pokoj je poslední 3 týdny jediná věc, v který můžu trávit svůj čas. 3 týdny musím ležet v posteli a minimálně se hýbat. Je to jako vězení. Už znám snad každý centimetr mého pokoje. Ale na druhou stranu, jsem nezahálel a četl si knihy o kouzlech a svoji dračí knihu. Teoreticky zvládám pár nových kouzel, ale ta praktická část bude těžší. Pochybuju o tom, že mě pustí okamžitě trénovat. Když jsem tak přemýšlel, došlo mi, že dneska mám kontrolu. Doufám, že Fuyu schválí, že stehy jsou v pořádku a že už ležet nemusím.

Na dveře někdo zaklepal.

„D-Dále?" Řekl jsem udiveně. Kdo to je takhle brzo ráno?

Dveře se otevřely a v nich se objevil tác s jídlem. Drželi ho dlouhé bělostné ruce a mě došlo, kdo to je. Ve dveřích se objevil náš vysoký bělovlasý mrzout.

„Ahoj." Neutrálně pozdravil a šel ke mně.

„Ahoj? Co tu děláš tak brzo?" Zeptal jsem se okamžitě.

Fuyu neodpověděl. Položil mi tác na stehna. Na tácy byla sklenice s džusem, mísa s ovocem a miska jogurtu.

„Vím, že vstáváš brzo a musíš tu vždy dlouho čekat na snídani, tak mě napadlo ti ji přinést dřív."

„Aha. Děkuju, to je od tebe strašně milý." Usmál jsem se a natáhl jsem se pro jogurt.

Fuyu mlčky sledoval, jak snídám. Bylo to trochu divné, jak na mě zírá, ale jsem rád za jeho společnost. Nevím, jestli se o mě takhle stará, jen kvůli těm zraněním, ale je teď na mě víc milý. Dokonce jsem si myslel, že jsme se díky této zkušenosti ještě více sblížili. Samozřejmě konverzace s ním nebyli tak jednoduché a vždy je nějak utnul, ale i tak jsem byl vždy rád, že je tady. Najednou mi jeho chladná ruka přistála na čele. Otočil jsem se s trochu vyděšeným pohledem na něj.

„Jen kontroluju teplotu, neboj." Ohradil se a vztáhl ruku zas k sobě.

Já jsem se hned vrátil k snídani. Dojedl jsem poslední jahůdku a zapil to vše džusem. Fuyu vzal tác a odložil ho na stůl naproti.

„Fuyu budu už moc normálně ven?" Zeptal jsem se potichu.

Kdykoliv jsem se ho zeptal, jeho odpověď bylo jasný ne.

„Svlíkni se." Řekl mrazivým tónem.

„Prosím?" Vyjekl jsem a přitáhl si k sobě peřinu.

„Jak ti mám asi zkontrolovat stehy, když máš to triko?"

„Jo takhle. Dobře." Zašeptal jsem.

Posadil jsem se na postel a začal si pomalu rozepínat knoflíky od košile.

„Máš hříšné myšlenky." Uchechtl se Fuyu.

Fuyu se směje, jen když si někoho dobírá či uráží a většinou to jsem já.

„Nemám." Odsekl jsem a rozepl poslední knoflík.

Fuyu ke mně došel a poklekl přede mnou. Trochu odhrnul košili a prohlížel jsi moji hruď. To jak na mě koukal, mě nenechalo vůbec v klidu jako vždycky. Začal jsem přerývavě dýchat. V tom se jeho prsty dotkli jedné z jizev a jel pomalu po ní. Já zaryl prsty do matrace a modlil se, abych nebyl rudý. Jizev jsem měl spousty. Od malých jizviček až  po velký hluboký rány, které tam snad zůstanou  navždy.

Fuyu přejel rukou na žebra, kde jsem měl dřív stehy. Chvíli si ji prohlížel a pak zas věnoval pozornost mému bříšku. Ten taky projel, aby zjistil, zda mě něco nebolí. Pak jel rukou zpět na horu. V tom rukou přejel i po mé bradavce. Jen jsem zaťal oči a pusu a doufal, že toho brzy nechá. Dojel ke košili, kterou rychle stáhl. Tím odhalil mé ruce, které uznávám, byly v hrozném stavu. Nezůstal kousek kůže, kde by nebyla jizva. Když si vzpomenu, jak do mě  Sachmet s radostí zabodávala každý nůž, ta bolest se vrátí. Řezy byli čisté, takže po nich by jizvy neměli zůstat, bohužel ty rány, kde byli předtím zabodnuté nože se už nezahojí. Mé tělo bude do smrti poznamenáno touto strašnou vzpomínkou. Mám fakt štěstí, že žiju. Všichni si myslíme, že jsem to přežil jen díky dračí magii. Draci mně ochránili před zkázou. Nevím, co je na tom pravdy. Snažil jsem se na to najít odpovědět, ale bohužel nic. Ani jeden z draků mi na to neodpověděl.

„Iruko?"

Začal jsem opět vnímat. Před nosem mně propalovaly dva páry azurových očí.

„Promiň, zamyslel jsem se."

„To vidím. Musím zkontrolovat ty stehy na zádech. Lehni si prosím na břicho."

„Dobře."

Nijak jsem neprotestoval a lehl si. Bříška jeho prstů mě začali opět ohmatávat. Bylo to příjemné, ale nechtěl jsem si to připustit. Pomalu se začal přibližovat k poslednímu místu, kde jsem měl stehy. Na straně pánve. Nejhorší závěr. Ucítil jsem, jak mi stáhl lem boxerek. Ruce jsem zaryl znova do prostěradla a obličej radši schoval do deky.  Musím se uklidnit říkal mozek, ale jak se mě dotýká tělo bláznilo a srdce pumpovalo jako o závod. Je to vždy tak příjemné a já nevím co s tím dělat. Naše přátelství je vážně divné. Je jiné oproti těm ostatní, ale je to přátelství nic víc. Třeba jen já si to špatně vykládám.

„Copak je, Iruko?" Uslyšel jsem jeho hlas u svého ucha.

Namáčkl se na mě, aby mi zašeptal do ucha a k tomu mě držel jemně za boky. Jak si tohle pak nemám vykládat špatně?! Řvalo mé vnitřní já.

„N-nic." Zamumlal jsem do deky.

„Řekni, jestli to bolí či je to nějak nepříjemné."

A přejel mi po jizvě. Tohle dělá naschvál. Tohle musí dělat naschvál!! Nebyl jsem schopný mu odpovědět. Naštěstí na odpovědi nějak nebazíroval a zas si stoupl.

Já se rychle otočil a nasadil si znova košili.

„Jsi nějaký červený." Řekl Fuyu, který se opíral o stůl.

„Sklapni a řekni, že jsem v pohodě." Zpražil jsem ho pohledem.

„Prosím?!" Zvýšil hlas a rychle se přemístil ke mně.

Byl zas tak blízko. Jeho pohled zas byl typu: zabiju vás všechny. Rychle jsem se snažil couvat, ale nebylo kam. Fuyu to zpozoroval a jen se uchechtl.

„Ty jsi upírská hračka jako stvořená." Zasmál se a vrátil se na místo.

„Prosím?! Jaká hračka?" Vyštěkl jsem na něj.

„Dnes jdeme na ples Yoko. Jdeš taky. " Řekl, vzal tác a odešel.

Hned jak zavřel dveře, jsem po tom hodil polštář.

„Tss upírská hračka... Blbej upír." Zaklel jsem si pro sebe.

Tak co taky byste chtěli být Fuyuova upírská hračka? Nebo někoho jinýho z bratrů Naruno? 😍😂😂 Doufám, že se vám kapča líbila