Bílá smrt (probíhá korektura)

53. kapitola

Jak slastné je cítit teplo domova.

Ioli stojí pod proudem teplé vody a užívá si ten pocit bezpečí. Nechává se jím ukájet. Topí se ve svých myšlenkách, které ji neustále vracejí k jejímu dnešnímu návratu.

Domů přijeli až ráno. Ioli všichni v bunkru přivítali s nejistotou ve tvářích. Byla šťastná, že se jí nebojí, ale ta nejistota v ní probouzela nervozitu. Nezazlívala jim to. Vždyť se chovala jako zrůda. Zahodila svoji lidskost kvůli své nenávisti k lidem, která ji opět pohltila a zabránila jí myslet jasně a logicky. Nechala se jí pohltit a dovolila si zapomenout na to, kým se stala pro lidi tady v Ochráncích.

Jsem pitomá...

Dlouze vzdychla, zastavila proud vody, zabalila se do osušky a vyšla ze sprchy. Na lavičce byla hromádka nového oblečení, které ji sem donesl Erik po té, co ze sebe sundala děsivou, poničenou a zakrvácenou uniformu. Navlékla na sebe úzké tílko a volné tepláky, nazula si tenisky a vydala se do pokoje za Erikem.

Byla nervózní. Nevěděla, jak teď jednat, když ji tehdy viděl. Ale on se k ní choval stále stejně. Jako Erik. Jako její kamarád.

Vstoupila do pokoje.

„Začínal jsem mít pocit, že to tam přestavuješ."zabručel Erik ze své postele, kde si rozvalený četl knížku.

„Nějak jsem se zamyslela..."prohodil tiše a dala se do zaplétání mokrých vlasů.

Erik na ní pohlédl přes horní okraj knihy.

Chová se jinak. Pomyslel si. Je nervózní...

Zaklapl knihu, došel k ní a pořádně ji podrbal ve vlasech.

„Tak zamyslela jo? Neškodí ti to náhodou?"pronesl se smíchem.

Ioli se nafoukla a vší silou ho odstrčila.

„Jde mi to líp než tobě!"vykřikla vztekle.

„Opravdu? Nebyl bych si tak jistý."

„Ty šmejde, neurážej moji inteligenci!"zaprskala na něj.

„Ale vždyť plyšáček jako ty žádnou mít nemůže..."

„Já-nejsem-žádnej-plyšák!"kopla do něj.

„Kopeš jako panenka. Jak dáváš ten kotník?!"napomenul ji učitelským hlasem.

Ioli se na něj zamračila, srovnala svůj postoj a tentokrát ho nakopla správně a s plnou vervou. Erik hekl a svezl se k zemi, kde Ioli probodl zlověstným pohledem, který jasně říkal: tos posrala!

Ioli se zakřenila.

„Lepší?"usmála se sladce.

Erik ji popadl za pas, hodil si ji přes rameno a vyšel z pokoje, odkud si to zamířil do bludiště chodeb. Ioli se vztekle zmítala a posílala na jeho osobu desítky nadávek.

„Bože, kdo tě to učil nadávat?"

„Ty! Ty parchante!"

Erik obrátil oči v sloup a klidnou chůzí si to s Ioli přes rameno kráčel dál. Udivené pohledy kolemjdoucích mu byly fuk.

„Tys vůbec netrénovala!"ročiloval se Erik, když mu Ioli předvedla několik útočných výpadů.

„Oh! Moc se omlouvám, že jsem v to vzrušení ze zajetí zapomněla na trénink! Příště na to budu myslet..."zavrčela a silně nakopla houpající se pytel.

Erik se chytil za hlavu a něco nesmyslně zaláteřil.

„Zpevni postoj a ty špičky víc vytoč, takhle budeš ztrácet rovnováhu. Ruce pokrč, přesně tak, ano. Narovnej hlavu, vypni hruď. Nesmíš být shrbená!"

Ioli mlčky plnila jeho příkazy a zase nakopla pytel.

Představovala si na těm přivázaného toho parchanta Adriana. Kopala, kopal, křičela a kopala.

Parchant! Zrůda! Já tě zabiju!

Udeřila pěstí a zase kopla. Pytel divoce lítal ze strany na stranu, dopředu, dozadu. Až se nakonec vytrhl z řetězu a odletěl na druhou půlku místnosti.

„Ty toho Adriana vážně nesnášíš, co?"odtušil vyjeveně Erik zírajíc na urvaný pytel.

„Tys s ním nemluvil. Je to zrůda v lidském těle. Je to démon."syčela zlostně.

Erik si vzpomněl, jak rozzuřeně o něm vyprávěla na poradě, když říkal, co vše se dělo během únosu. Vylíčila ho jako největšího zloducha pod sluncem. Během proslovu zatínala pěsti a v očích jí planul divoký výraz. Chtěla ho zabít. Na poradě řekla jen, že ji věznil a přemlouval, ale jemu se svěřil s jeho mučednickými metodami. Erik se mohl jen domnívat, kde se v tom klukovi vzalo tolik zla.

„Pro dnešek končíme. Stejně je za chvíli večeře."řekl nakonec Erik a vykráčel pryč.

Ioli popadla pytel a odvlekla ho z místnosti na hromadu odpadu. Poté se šla připravit na večeři.

Zrovna si v klidu pojídali svoji večeři, když byla vyhlášena porada. Když Erik s Ioli vstoupili do místnosti, věděli, že je zle.

Michael seděl s hlavou v dlaních a ostatní členové porady se tvářili tak neskutečně zoufale, až se z toho Erik měl chuť rozbrečet.

„Co se stalo?!"vykřikla vyplašeně Ioli.

Michael k ní zvedl zoufalý výraz, ale než stačil cokoli říct, bunkr se rozechvěl v základech a do uší udeřila strašlivá rána.

„Počátek."řekl Michael.

Nikdo se nepohnul. Nikdo nic neříkal. Všichni jen hleděli před sebe topíc se v zoufalství.

Tak tu je další část. Jste napjatí? Budu se na vás těšit v další části. :D