Bílá smrt (probíhá korektura)

69. kapitola

Ioli svírala bezvládnou Rose v náručí a plna strachu hleděla na Erika, který se nad ní tyčil, jako rozzuřený temný anděl. Propaloval ji nenávistným pohledem, do kterého se vmísil hluboký smutek.

Bála se. Ve své hrudi pocítia strach. Strach z Erika.

Erik zatínal pěsti a tisknul zuby.

„Eriku..."

Erik ji ale nechtěl vyslechnout. Bezmyšlenkovitě Ioli odstrčil, shodil ji na zem a Rose si přivinul na hruď, kde jí laskal po vlasech a líbal na tvář.

„Rose... Rose... Musíš se probudit. To jsem já. Rose..." plakal. Ramena se mu třásla a hruď trhavě zvedala. „Ach, Rose... Teď ě nemůžeš opustit..."

Ioli viděla jeho nekonečné zoufalství. Rose byla jeho všechno. Staral se o ni, bál s eo ni, miloval ji. Miluje ji. Ale teď je pryč. Zůstalo tu jen jeí tělo, které si pevně tiskne na hruď.

Ioli k němu přistoupí a položí mu ruku na rameno.

„Mám ti vzkázat, žě tě miluje. Už nemohla dál bojovat... Celou dobu nás vnímala. Byla snámi, ale neohla nás utěšit."

Erik dlouho nic neříkal. Tiše se zalykal svým smutkem a plakal.

Ioli ho zezadu objala.

„Proč jsi ji zabila?"zašeptal náhle.

„Prosím?"

Náhle prudce vstal, popadl Ioli za ramena a surově s ní zatřásl. „Proč jsi ji zabila?! Proč sjsi s tím parchatnem?! Co ti verval do hlavy, žes mi musel atak ublížit?! Co?!!" křičel jí do obličeje.

„T-tak to není! Já jí neublížila..." bránila se Ioli.

„Lžeš! Všichni lžete! Všichni jste parchanti!" řval.

Ioli zaslzeli oči a zrak se jí rozmlžil.

Kde se stala chyba?

Kde jsem udělala chybu?

Proč na mě Erik křičí?

Proč?

Pokusila s evymanit z jeho sevření, ale on jen přitlačil. Drtil jí kosti a nenávistným pohledem srdce.

„Já ti věřil..."

„Eriku, přísahá, nic jse neudělala! Prosím, věř mi." Kňučela.

„Já ti věřil! A ty smě zradila! Myslel jsem, že jsi jiná! Lidská... Ae jsi stejný parchant jao on!" kývl hlavou k Adrianovi, který se pomalu sbíral ze země a třel si rány. Očima přelétal mezi Ioli a Erikem a byl úplně bezmocný.

„Vypadněte..."

„Eriku..." hlesla Ioli.

„Vypadněte oba! Hned!" zakřičel.

Nakopl Ioli až vyletěla ze dveří, když v tom ho popadl Adrian.

„Víš, co všechno muel audělat,a by se k tobě mohla vrátit?!" zavrčel mu do obličeje. Promaloval Erika svýma rozohněnýma šedomodrýma očima.

Erik přimhouřil oči.

„Řekl jsem, ať vypadnete... Dávám vá půl minuty..." sykl tiše.

Iol i odstrčila Adriana a sama se podívala do Erikovi tváře. Ten na ni shlížel jako na pouhý odpad, který mu stojí v cestě.

„Prosím, nech mě ti to vysvětlit. Vše bude v pořádku, jen se uklidni."

„Patnáct vteřin." upozornil chladně Erik.

„Eriku, jsem na tvojí straně. Vždy jsem byla. Tak mě poslouchej." naléhala dál.

Roztřesené ruce mu položí na ramena a polkne. „Jsi pro mě vším."

„Už nejsi můj přítel. Už nikdy nebudeš!" vpálil jí do tváře.

Ioli zalapala po dechu, klopýtla několik kroků zpátky, ke ji před pádem na zem zachránil Adrian.

Nejsi můj přítel.... Nejsi můj přítel... Nejsi můj přítel... Už nikdy... Nikdy... Nikdy...

Co to říkáš?

Proč mi to říkáš?

Já jsem tvůj přítel. A ty můj. Nemám pravdu? Copak se mýlím?

„Ne, tak to přece není." natáhla k němu ruku. „My jsme přátelé." usmála se.

Adrian ji stále svíral ramena, a tak mohl cítit, jak se klepe. Jasně viděl, jak zbledla a oči jí pohasly. Cítil její pomalu se rozlívající bolest a pravdu, kterou si ale nechce uvědomit.

„Zachránil jsi mě. Nepaatuješ se?" smála se dál Ioli.

„Nula vteřin." oznámil Erik a ze zadní kapsy vytáhl pistoli, kterou namířil Ioli na hruď.

Ta ale necouvla. Stále k němu natahoala ruku s prázdným úsěvem na tváři.

Co je špatně? Proč na mě míří?

Copak mě chce zabít?

Ne... Je to přece Erik. Můj Erik.

„Vypadni." plivnul ji do obličeje.

„Nemohu. Já tě hledala. A bojovala pro to, abych se se dostala. Jak bymohla teď odejít? Nemohu tě tu nechat samotného."

„Ioli, prosím, odejdi a vem s sebou i toho parchanta." odjistil pistoli.

„Ioli, pojď."zacloumal s ní Adrian něžně.

Když spatřil Iolinu bezduchost a Erikův výraz ve tváři, an nic nečekal, popadl ji za ruku a rozběhl se pryč.

Krátce na to se ozval výstřel. To Ioli probralo a rozbrečela se.

Běžela za ním jako bezvýznamná loutka.

Vyběhli z domu na ulici, kde se ztratili mezi baráky.