Ještě daleko horší

I. kapitola: Turbulence

Malé vyhlídkové letadélko s kapacitou sotva deset osob se třáslo ve víru turbulencí a já jsem se třásl ještě víc. Ačkoliv mi to na klidu zrovna nepřidalo, upíral jsem zrak na scenerii za malým oválným okénkem. Andalusii bych za normálních okolností označil za nejkrásnější kousek pevniny, který jsem dosud spatřil. Nicméně nyní bylo spíše děsivé sledovat, jak vlny rozbouřeného moře neúprosně bičují pobřeží, místy skalnaté, jinde lemované písčitými plážemi, na nichž právě bezpochyby vlála červená vlajka označující vstup na vlastní nebezpečí.

Na vlastní nebezpečí. Za tato slova budu zřejmě nadosmrti proklínat letiště v Malaze. Měl jsem ale takový pocit, že to stejně moc dlouho nepotrvá. Již třetím dnem zdejší vítr nabíral na síle. Právě z tohoto důvodu se většina turistů, kteří se přihlásili na vyhlídkový let kolem pobřeží, rozhodla svou účast raději zrušit a to i přes fakt, že byli nuceni zaplatit storno poplatek.

Bohužel pro mě se našlo pár bláznů a chorobných šetřilů, jež se rozhodli letět i navzdory poněkud nepříznivým povětrnostním podmínkám, které bohužel nebyly natolik závažné, aby letiště jakékoliv odlety zakázalo.

Ať se mi to líbilo nebo ne, jakožto průvodce jsem byl nucen letět také. Právě proto jsem se nejdříve snažil všechny přesvědčit, aby své předchozí rozhodnutí raději přehodnotili a na výlet se vykašlali i navzdory finanční újmě. Jenže mojí smůlou bylo, že mezi účastníky zájezdu nechyběl pár postarších zbohatlíků, kteří se zkrátka odmítali vzdát již zaplaceného zážitku, a dobrodruh, jehož nebezpečí s výletem spojené neděsilo.

Jakmile letadlo nabralo dostatečnou výšku, započal jsem upozorňovat turisty na různé zajímavé přírodní úkazy, které zrovna mohli zpozorovat. Během mého výkladu sebou letadlo pod dalším náporem poryvů větru škublo, čímž veškerá má rovnováha vzala za své a já jsem se zřítil na zem. Tedy, že se jedná o zem, jsem si uvědomil až o něco později. Díky nepředvídatelným pohybům kabiny jsem se prve domníval, že jsem přistál na jedné ze stěn či možná dokonce na stropě. Jakmile jsem se vzpamatoval dostatečně na to, abych mohl pohledem zkontrolovat cestující, učinil jsem tak.

Dáma, jejíž vzezření dokonale odráželo společenskou vrstvu, do níž patřila, hystericky povykovala a ze všech sil se držela svého manžela, který se ji snažil uklidnit. Naproti tomu bych řekl, že dobrodruh sedící na druhé straně si vyhrocenou situaci vyloženě užíval, z očí mu čišelo vzrušení a pravou rukou rytmicky poklepával na opěradlo, jako by tím snad mohl ovlivnit stabilitu třesoucího se stroje. A já jsem se snažil zvednout ze země. Po pár neúspěšných pokusech jsem se konečně vyškrábal na nohy a doklopýtal ke dveřím do kokpitu. Úplně jsem zapomněl zaklepat a jednoduše jsem otevřel, z čehož pilot nebyl zrovna nadšený.

„Sakra, člověče, tady nemáte co pohledávat!" zakřičel na mě španělsky a dál se věnoval řízení. Jindy bych utrousil nehezkou poznámku, nicméně v situaci, jako byla tato, jsem mu tu silně rozladěnou reakci nemohl zazlívat.

„Promiňte," odvětil jsem, „rád bych věděl, co se to děje."

„Počasí se zhoršuje, z letiště hlásí, že se máme urychleně vrátit," informoval mě. Tón jeho hlasu jsem neshledal zrovna povzbudivým, narozdíl od obsahu, který jako by mi vytrhl z paty příslovečný trn. Vše nasvědčovalo tomu, že tento nedobrovolný výlet nebude mít dlouhého trvání.

Přikývl jsem, ačkoliv on to zajisté nemohl vidět. S notnou úlevou patrnou určitě i v mém výraze jsem se obrátil k pasažérům. „Jak jste si sami nejspíše všimli, počasí se zhoršuje, takže," v tu chvíli jsem byl silnou turbulencí donucen rychle se zachytit rámu dveří, „takže se vracíme na letiště," přetlumočil jsem pilotova slova, která v mém podání zněla o poznání radostněji.

Postarší muž vstal se svého sedadla a již se nadechoval, aby mi řekl něco pěkně od plic, když vtom ho další silný otřes posadil zpět na místo. Ani tato nepříjemnost ho však nepřiměla zůstat v tichosti. „To je tedy výlet, tohleto," hartusil nespokojený turista, „za ty peníze bych čekal něco lepšího," přisadil si, jako by mu snad těch pár desítek euro nějak výrazně ztenčilo bezpochyby velmi tučný rozpočet.

Když se k tomuto poněkud jednostrannému rozhovoru přidala i jeho paní, raději jsem předstíral, že je přes všechen ten hluk neslyším. Onen prvotní optimismus způsobený brzkým návratem na pevnou zem mě během té chvíle přešel. V hlavě se mi mihla obava, že pokud mou smrt nezaviní infarkt ze stále se zhoršujících turbulencí, nějakým způsobem se o to postará tento zámožný pár.