Ještě daleko horší

III. kapitola: Na vlastní pěst

Nouzový východ se pomalu otevřel a mně se naskytl pohled na oblázkovou pláž, za níž se rozkládal řídký palmový les. Na první pohled mi bylo jasné, že se musí jednat o civilizací nedotčené místo. Snad ani nemusím říkat, že jsem z tohoto zjištění nebyl zrovna nadšen. Mé rozladění zmíněnou neblahou skutečností však sdíleli i postarší manželé, kteří se z předchozí zkušenosti s nouzovým přistáním zdáli řádně vylekaní. Vlastně jsem se divil, že někoho z nich ještě netrefil šlak. Alespoň něco pozitivního, pomyslel jsem si. Ono totiž není žádná legrace, když některý z turistů skončí v nemocnici, to mi věřte.

Jakmile jsme všichni opustili letadlo, panička na mě vrhla pohled, jenž signalizoval, že jestli tady někdo skončí v nemocnici, budu to já. Mimoděk jsem ucouvl, když se vydala pomalým krokem směrem ke mně. Dodnes je mi záhadou, jak v těch svých botách na vysokém podpatku dokázala chodit po oblázcích na pláži.

„Pane průvodce," začala, již z jejích prvních slov jakoby se linul pach síry, „tohle jsme si nedomluvili. Koupili jsme si vyhlídkový let a ne ztroskotání! Toto je nehoráznost, budu si stěžovat!" zakončila svůj jedovatý proslov a zabodla do mě pohled zesílený nejméně přes deset dioptrií.

Zaujal jsem obrannou pozici a pro jistotu jsem ještě o krok ustoupil. „Paní Novotná, já jsem pouhý průvodce, není v mé moci ovládat počasí. Ani na mě nemůžete házet vinu za to, že jste mermomocí chtěli letět, i když jsem vás varoval, že povětrností situace není zrovna bezpečná," odvětil jsem poněkud rozladěným tónem.

Zřejmě aby zvrátil rovnováhu sil, zapojil se do diskuze její manžel. „Ovšem nemůžete popřít, že přemrštěné storno poplatky vaše vina jsou," mínil na pohled až příliš sebejistě.

Hlasitě jsem si povzdechl a pohlédl na ty dva jako na školní dítka absolutně neznalá systému. „Podívejte se, naše cestovní kancelář se zrušením výletu také přichází o zisk, stejně jako ti, kterým platíme za určité služby, jako například tady pan pilot a společnost, pro niž pracuje." Zatímco jsem se víceméně neúspěšně snažil těm dvěma snobům vysvětlit, že za nastalou situaci skutečně nenesu pražádnou odpovědnost, náš pilot, s pomocí turisty milujícího dobrodružství, zatím zachránil z letadla co se dalo a postavil menší přístřešek, který nás měl ochránit před slunečními paprsky. Dokázali svou práci správně koordinovat i navzdory tomu, že jeden mluvil česky a druhý španělsky. Evidentně si rozuměli.

Já však nestačil zachytit žádnou podrobnost z jejich rozhovoru, neboť jsem věnoval převážnou část pozornosti dvěma plně funkčním továrnám na stížnosti. Když už jsem si myslel, že poháru mé trpělivosti hrozí každou chvíli přesáhnutí kapacity, přerušil naši hádku čísi hlas.

„Pane a paní Novotní, chápu, že jste asi rozladění, ale momentálně máme daleko větší problémy než to, na koho hodit vinu. Pro začátek navrhuji někoho vyslat, aby se pokusil najít nějaký nekontaminovaný zdroj vody, tady pán," pokynul k pilotovi, „by se mezitím mohl pokusit zprovoznit vysílání, abychom mohli dát vědět záchranářům, kde jsme," shrnul dobrodruh naše možnosti.

Nestačil jsem se divit, že se mu ty dva podařilo dočasně uklidnit. Později se ho budu muset zeptat, jakým zázrakem toho dosáhl. Každopádně jsem mu byl vděčný, i když jsem si částečně připadal jako blbec, přeci jen, průvodce jsem tu já, ne tenhle podivný turista. Po menší debatě bylo rozhodnuto, že já a zmíněný člověk se vydáme hledat vodu, zatímco boháči zůstanou zde, schovaní před sluncem v malém přístřešku, a budou dělat to, co umí nejlépe - nic. Pilotovi jsem v jeho mateřštině vyložil, že by nebylo od věci pokusit se zkontaktovat kohokoliv, kdo by nám mohl pomoci.

Všichni se, ať už s radostí či bez, chopili daných úloh. Právě tady začal několikahodinový pochod palmovým porostem. Tedy alespoň tak to vnímaly mé unavené nohy. Podle dobrodruha jsme šli slabou půlhodinu. Ať měl již pravdu kdokoliv, po určité blíže nedefinované době jsme narazili na něco v této pustině nanejvýš nečekaného.

Již jsem sotva pletl nohama a před očima se mi dělaly mžitky, když jsem došlápl na něco až příliš tvrdého, rovného a hladkého, aby se jednalo o cokoliv z tohoto lesíku. Pohlédl jsem dolů a naznal, že buď již blouzním z únavy nebo skutečně stojím na asfaltové silnici, která musela zákonitě vést do civilizace. Velmi brzy mi bylo sděleno, že se jedná o druhou možnost. Ačkoliv já bych tipoval spíše tu první.

Vzhledem k tomu, že jsme zřejmě našli cestu z tohoto zdánlivě zapomenutého místa, rozhodlo se, že já tu počkám a dobrodruh se vydá nazpět a přivede sem i ostatní. Jelikož jsem si byl víc než jistý, že nedokážu ujít už ani jediný centimetr navíc, nemohl jsem než souhlasit. Usadil jsem se na menší kámen nedaleko vozovky, opřel jsem se o kmen stromu i navzdory úporné snaze zůstat při vědomí až do turistova návratu, jsem byl velmi záhy stažen hluboko pod hladinu říše snů.

Vzbudilo mě až hlasité reptání, které se nedalo přisuzovat nikomu jinému než zámožné dámě. Popravdě, tentokrát jsem se jí ani moc nedivil. Mít na sobě její obuv, zřejmě bych měl po takové cestě chodidla samý mozol. Tedy pouze za předpokladu, že bych dřív někde nehodil držku.

Nyní, jelikož jsme téměř všichni byli poněkud vyčerpaní, nám nezbylo než čekat, kdy kolem pojede nějaký vůz, jehož řidič by byl ochoten nás svézt, nebo alespoň oznámit naši polohu na policii v nejbližším městě. Během čekání na spásu v podobě motorového vozidla jsem si vyslechl ještě taková kvanta výtek, jež by bez problému naplnila bazén olympijských rozměrů.

Právě tehdy jsem si vzpomněl na otázku, kterou jsem si kladl těsně před zahájením své průvodcovské kariéry. Jsou Češi na dovolené skutečně tak strašní, jak se povídá? Nyní jsem již odpověď znal: Ne, jsou ještě daleko horší!