Ještě daleko horší

II. kapitola: Nouzové přistání

Raději jsem obrátil svou pozornost zpět k pilotovi. V tu ránu výhled z kokpitu zastínila hustá mračna, přes která nebylo vidět dále než na pár centimetrů. Jediné, co jsem byl schopen spatřit, byl pilotův zoufalý výraz odrážející se v čelním skle. V té chvíli mi bylo jasné, že je zle. Jedné věci jsem si však vědom nebyl, přesněji řečeno faktu, že by mohlo být ještě hůř.

Přinejmenším do chvíle, kdy se jeden z turistů zvedl ze svého místa a zamířil si to ke kokpitu. Netuším, zda se mi to jen zdálo, nebo jestli opravdu dokázal celou krátkou avšak poněkud krkolomnou trasu ujít víceméně rovně, aniž by se musel přidržovat sedadel. Jak jsem později zjistil, nebyl to nikdo jiný než onen dobrodruh, kterého současný stav věcí zřejmě ani trochu nerozhodil. Inu, jeho klid bych si přál mít. Prošel kolem mě jako bych nebyl ničím víc než součástí atmosféry, již řádně napjaté, nutno dodat. Ihned se jal pilotovi vysvětlovat, co vše dělá špatně, jak by měl podle něj řídit a dokonce měl tu drzost si po mně dovolit chtít, abych ty jeho řeči překládal.

Jelikož toto už na mě bylo příliš, mírně jsem zvýšil hlas. „Pane, vraťte se laskavě na své sedadlo!" snažil jsem se ho usměrnit, dlužno podotknout, že ne příliš úspěšně. V té chvíli jsem byl skutečně rád, že pilot nerozumí česky, a z hloubi duše jsem doufal, že nikdo z turistů nerozumí pro změnu španělsky, jelikož se ze Španělových úst sypala jedna nepříznivá prognóza za druhou. Abych byl upřímný, v té chvíli jsem sám litoval, že této řeči rozumím.

Byl jsem natolik rozhozen současným stavem událostí, že jsem až do této chvíle úspěšně ignoroval prudký pokles tlaku, který mi již hodnou chvíli rval ušní bubínky. Až když dobrodruh konečně vzdal své snahy naučit našeho pilota něco, co podle něj nebohého Španěla nejspíše nikdy nenaučili, se mi v hlavě ozvala pronikavá bolest, jejíž původ mohl být toho času dvojí.

Zaprvé mohlo jít o střední ucho, které se již delší dobu nevybíravě hlásilo ke slovu a nyní ještě přidalo na intenzitě. Druhá možnost, k níž jsem se vpravdě přikláněl, měla za původ této nepříjemnosti neodbytné řeči tří turistů, které jako by mi za tak krátkou dobu stihly do hlavy vyvrtat nemalý otvor. Náhlý propad do nižší vrstvy atmosféry mě však přesvědčil o správnosti první teorie.

Měl jsem co dělat, abych nevykřikl nahlas. V zoufalé snaze urychleně si uši i nos zacpat, čímž jsem chtěl předejít dalšímu nechtěnému poklesu tlaku uvnitř mé lebky, jsem zapomněl věnovat pozornost své rovnováze a tak mě další z nárazů o nevyzpytatelné vzdušné proudy poslal přímo k zemi.

Tehdy jsem si s hrůzou uvědomil, že nejsem tím jediným, co se v současné chvíli řítí k zemi. Podle všeho stejným směrem mířil i náš aeroplán, ovšem s tím rozdílem, že on padal z výšky mnohonásobně větší.

Ačkoliv bych předpokládal, že v této fázi již budu několik minut po smrti způsobené srdeční zástavou, stále jsem ležel přišpendlený k podlaze a utápěl se v čiré dezorientaci. Pro nějaké lepší pochopení všeho, co se právě událo, mi chyběl poměrně velký úsek času. Za těch několik minut – i když přímo smrtelně děsivých, jen co je pravda – jsem zkrátka neměl šanci vstřebat ten prostý fakt, že každým okamžikem nejspíš umřu. A proto i přese všechny důkazy, jimiž jsem byl obklopen, jsem si po zbytek nepohodlné cesty k zemi říkal, že přeci není možné, aby se mnou spadlo letadlo.

Přesněji řečeno jsem tomu všemu odmítal uvěřit přesně do chvíle, co přišel náraz.

Po něm už se nedělo nic. Stále jsem pod sebou cítil tvrdou podlahu, hlavou se mi šířil silný hukot a odkudsi z dálky ke mně doléhaly blíže nedefinovatelné hlasy z okolí. My neumřeli. Až záhy mě zalil příval emocí spojených s tímto zjištěním. A ihned poté bolestné poznání. Unikl jsem sice smrti, hněvu turistů však nejspíše ne. A popravdě jsem si nebyl zcela jistý, co z toho je horší.